ARCHIV

Český sen

Od minulého čtvrtka se v českých kinech promítá Český sen. O filmu samotném raději napíšu, až ho uvidím, způsob jakým vznikal je však natolik výjimečný, že o něm ledacos víme už předem. Alespoň že jde o dokument, jehož autoři chtěli ukázat, jak funguje reklama, kde a jak lidé nejraději nakupují a co všechno mohl mít národ na mysli, když na listopadových náměstích nadšeně volal: už je to tady!

Pro mnohé je však celý „projekt“ nejen výjimečný, ale přímo skandální: část filmu je věnovaná slavnostnímu otevírání neexistujícího hypermarketu, jehož potenciální zákazníci byli přilákáni mimořádně nízkými cenami spotřebního zboží. Pozornost si však nezaslouží samotná skutečnost, že na inzerovaném místě žádný obchod nestál, ale právě ono místo, kde stát měl.

Hypermarket totiž není ani tak symbolem bezbřehého konzumu (a už vůbec nějakým ryze českým snem), jako spíše vedlejším produktem osobní automobilové dopravy. Zboží již nejde za zákazníkem, ale ani zákazník nemusí až za zbožím; setkávají se kdesi v půli cesty, na perifériích velkoměst, v oněch laciných mezisvětech, které jinak neocení kunsthistorici ani agroturisté (pro první je zde málo kultury a pro druhé málo přírody). Jak rád zdůrazňuje Jan Sokol, samoobsluha je nejhmatatelnějším uskutečněním jedné z podob svobody, totiž svobody volby, a její umístění mimo centrum řeší jednu z klíčových otázek osmdesátých let, tedy kde zaparkovat. Vůbec nejde o to, jak daleko je obchod od místa bydliště, ale jak blízko se dá s nákupním vozíkem zajet k autu – a zde už to blíž ani nejde.

Velkokapacitní parkoviště, skutečný trumf každého hypermarketu, však filmový „obchod“ žalostně postrádal, a nablízku nebyla ani stanice metra; k obří kulise Českého snu se šlo nedlážděnou cestou přes louku. V tomto ohledu projevili tvůrci filmu odvahu hraničící s hazardem: přesvědčit spoluobčany, že lze cokoli prodávat stovky metrů od nejbližší autobusové zastávky, je téměř neřešitelný úkol.

I velenízké ceny některých spotřebičů byly dostatečně varovné, autoři Českého snu si však přesto vysloužili příkrou kritiku. Obhájci „obyčejných lidí“ označili jejich dílo již před rokem za nejapný žert s nulovou vypovídací hodnotou; i bez podobných experimentů přeci víme, že lidé jsou spořiví, střádaví a šetrní. Shodou okolností přinesla média přibližně ve stejné době zprávu o tom, jak vysoká je zadluženost českých domácností. Tehdy činila tato částka zhruba dvě stě miliard, dnes se pohybuje okolo čtvrt bilionu, přičemž čtvrtinu tvoří spotřební úvěry. Splácené dluhy nejsou pochopitelně žádným neštěstím, ale už loni v květnu bylo jasné, že stoupne-li nezaměstnanost, budou mít některé banky značné problémy s vymáháním svých pohledávek. Nezaměstnanost skutečně stoupla, a spolu s ní i počet soudních exekucí; nízká nezaměstnanost devadesátých let (jakož i celý český sen o středoevropském tygrovi) byla ostatně dílem populistické politiky, nikoli výkonné ekonomiky.

Lidé jsou spořiví a šetrní, a zároveň se rádi zadlužují, i když nemají čím splácet. Musíme se tedy vyvarovat obecných soudů a spokojit se s opravdu málo objevným zjištěním: jak kdo.

Můžeme zajisté vyčítat naší současné vládě, že „zadlužuje tuto zemi“, je však třeba mít na paměti, že vláda nemůže být o mnoho jiná než my ostatní. Co se to s námi stalo, že nám vládnou takoví lidé, ptali se svého času autoři výzvy Děkujeme, odejděte. Nic se s námi nestalo, vždyť se od nich zas tak moc nelišíme. To jen mezi několika významnými osobnostmi je rozšířena podivná představa, že v tom musí být nějaký podvod, tedy že vlivné politické síly mohou být výrazně horší než zbytek národa.

I to je jedna z podob českého snu: sen o tom, že právě prožíváme zlý sen, z kterého procitneme, a budou nám konečně vládnout lidé čestní a rozvážní, jako jsme my sami v bdělém stavu. Jelikož máme už dvě stě let demokratický lid a diktátorsky nepoctivé vůdce, jak posměšně napsal Jaroslav Hutka ve svém slavném fejetonu, za nějž byl vyobcován z české emigrace, která si nenechala ničit své sny.

Martin Vrba