ARCHIV

Václav Klaus o Edvardu Benešovi

Václav Klaus pronesl u příležitosti 120. výročí narození Edvarda Beneše projev státnický v tom nejhorším slova smyslu. Konstatoval, že státníkův odkaz vyvolává „protichůdné emoce“ a rozhodl se zjevně postavit doprostřed mezi citové krajnosti racionální analýzu. Jenže spravedlivý a kritický postoj nemusí být vždycky – a v Benešově případě zvlášť – uprostřed. Zásadní odsouzení nemusí být záležitost emocí, ale docela racionální kritiky. A tady má prezidentův projev dost velké mezery.

Beneš podle Klause „výrazně přispěl k tomu, že se podařilo prosadit vznik Československa v jeho maximálních hranicích a postavit je po bok vítězných mocností první světové války“. Nechci bagatelizovat Benešovy zásluhy o vznik Československa, ale právě „maximální hranice“ znamenaly velký problém: Československo si hned na počátku znepřátelilo všechny sousedy a Benešovou zásluhou zůstalo odkázáno nikoli na „vítězné mocnosti“, ale na nejslabší a nejproblematičtější z nich, Francii. Neslo tak v sobě od počátku zakódovány tragické události podzimu 1938.

Klaus ovšem Beneše kritizuje. Vytýká mu, že „nedokázal dobře odhadnout rizika a hrozby, které se pro nový stát skrývaly v nevyřešené národnostní otázce první republiky, ať již v podobě německé či slovenské, v agresivním nacionalismu v jeho nacionální, či komunistické formě. Ve střetu se silami totality neuspěl, jejich svět, cíle i logika mu byly cizí“. Benešovi bohužel svět totality až tak cizí nebyl. Jeho politická koncepce poválečného vývoje vycházela z toho, že „buržoazní“ demokracie se neosvědčila a je ji proto třeba skřížit se stalinským modelem. A nezůstalo jen u slov. Po válce proběhla s Benešovou podporou surová etnická čistka, která nemá v českých dějinách precedent. Bylo zakázáno několik prvorepublikových politických stran včetně té nejsilnější a nejen to, byla zakázána (ovšemže dočasně!) jakákoli opozice. A bylo vyvlastněno a „znárodněno“ 75% českého průmyslu.

Klaus se nevyhnul emocím: Beneš byl podle něho „bezohledně – i se svou zemí – prodán nacistickému diktátorovi za iluzorní příslib míru“. Tehdejší selhání Francie a Velké Británie je nesporné, silácká slova by však neměla zastřít skutečnost, že česká zahraniční politika, která byla od převratu Benešovou doménou, leccos zanedbala: ČSR si hned zpočátku úplně zbytečně znepřátelila Polsko a v podstatě taky Maďarsko a podstatně tak ulehčila svým západním spojencům jejich pozdější kapitulantství.

„Kritika, jíž se mu v poslední době u nás i v zahraničí dostává“, říká Klaus, však… není spravedlivá. Až příliš je z ní cítit účelovost ze strany těch, kteří se pomocí jeho hanobení snaží vytvořit prostor k přepisování dějin, či účelovost těch, kteří na jeho hlavu házejí selhání, které v oné době zasáhla celou naši společnost, včetně jejich demokratických stran a jejich vůdců.“ To je docela nevěcné a neslušné. Nespravedlivost kritiky je třeba doložit z kritiky samé, a ne ze spekulací, „co je za tím“, jaké nečestné motivy kritiky vedou. A selhání zasáhlo společnost, v jejímž čele Beneš jako všeobecně uznávaná autorita stál a tato selhání dirigoval.

Nechápu, proč Klaus Benešovi vytýká „spoléhání se na zahraniční spojence“. Nejen malá země, jakou byla ČSR, ale žádná země se bez spojenců neobejde. Problém je v tom, na které se spolehnout a jak. Díky Benešovi se ČSR stala zcela závislou na Francii v situaci, kdy se dalo předem spočítat, že její ambiciózní plán na přestavbu Evropy nebude mít sílu udržet.

A konečně: pokud jde o „vytváření demokratických tradic našeho státu“, je to daleko víc Masarykova než Benešova zásluha. Masarykova neúnavná politická práce od devadesátých let devatenáctého století, jeho jednoznačná orientace na anglosaský Západ (a dobrá znalost prohnilé ruské monarchie) vytvořila prostor pro to, aby nový stát mohl vůbec vzniknout a do značné míry převzít poměrně pokročilé základy předlitavské ústavnosti.

Nemyslím si tedy jako Václav Klaus, že Edvard Beneš je vynikající osobností naší moderní historie a že si zasluhuje naši úctu. Zasluhuje si spravedlivou a zásadní kritiku: k tomu prezidentské pietní projevy obecně a ten Klausův zvlášť nijak nepomáhají, naopak.

29. května 2004