ARCHIV

Česko hledá superstát

Optimista se uprostřed pouště raduje, že ještě zbývá několik doušků v poloprázdné polní láhvi, neb podle mapy to je k cíli už téměř na dohled. Realista se rozhlíží po krajině a odhaduje, kde je nejbližší zdroj vody, pozoruje tmavá oblaka na vzdáleném horizontě, z nichž by mohlo něco ukápnout. Pro všechny případy, kdyby přišla písečná bouře a počalo bloudění. Podobně se to má i s eurooptimisty a eurorealisty.

Je evidentní, že by Evropa měla držet pohromadě, otázka je, jaké pojidlo použít. Zda jemně stmelit, anebo vzít kladivo a dvoustovky hřebíky, zvané křováky, a stlouct to pěkně dohromady, na vzhled nedejte, jen když se nám to nerozsype, čím větší, tím lepší. Optimisté vidí budoucí svět v růžových barvách, vady na kráse jim jaksi unikají. Po roce 1989 bylo optimistů habaděj a na realisty se kdekdo zle utrhoval, neboť jejich opatrnost zdála se podlamovat zdravé národní sebevědomí. Jenže, co čert nechtěl, ti, kteří druhdy nadšeně aplaudovali jméno nynějšího nebo bývalého prezidenta, neboť je spojovali se šťastnými zítřky, brzy seznali, že budoucnost není tak růžová, jak si představovali, a tak otočili na čtyráku a pustili se do reptání a nadávání. Když jim realista připomenul, co kdysi říkal a jak je varoval před nezřízeným optimismem, hnali jej. Proto se mnozí přiklonili se k těm, kteří mají světlé zítřky ve svých volebních programech, a to nejen zítřky české, ale evropské.

Eurooptimisté se zhusta pouštějí do eurorealistů, najmě pak do Václava Klause, tvrdíce, že se zbytečně bojí, že dělá z komára velblouda, neboť nesdílí jejich nadšení a vize, obává se plíživého socialismu a evropského supertátu a šíří mezi lid skepsi, jako by to byla cholera či co. Martin Komárek v sobotním vydání tohoto listu (22.5.2004) píše, že by demokratický deficit europeismu a internacionalismu (!) zmizel, kdyby se Evropa stala superstátem. Onen deficit, jak píše, „vyplývá totiž jen z toho, že Evropa nemá plnohodnotný parlament a vládu, které by lidé vybírali stejně jako v národních státech. V superstátě by tuto možnost samozřejmě měli.“ Toto je exemplární ukázka nezřízeného optimismu. Mám optimisty docela rád, bývají veselí a vtipní, jen se bojím, co to s nimi udělá, až zjistí, že se věci vyvíjejí jinak a zcela opačně, než si představovali. Jestli druhdy Václav Havel hovořil o blbé náladě, pak mluvil, aniž se o tom ovšem zmínil, o důsledcích nezřízeného optimismu. Realisté, pokud vím, blbou náladu neměli. Jenže, co člověk s optimistou nadělá. Po neblahé zkušeností s reálným socialismem a mizernou životní úrovní si oblíbí supermarkety, superkina, hledá svou superstar, nakonec jej nadchne idea superstátu a začne po něm toužit, aniž mu dojde, že v se něm jako v supermarketu nikoliv rozplyne, ale bude bloudit, neboť jeho duše na něco takového není připravena, zvláště když časem zjistí, že podobnost s režimem, v němž mu bylo dáno prožít čtyřicet let, není jen čistě náhodná. Představa, že evropský superstát se stane něčím jako jsou USA, je velmi lákavá, představa, že vztahy jednotlivých evropských států budou stejné, jako vztahy států americké unie, je rovněž úžasná a zní nádherně, ale eurooptimisté by si měli vzpomenout, že vznik Spojených států provázela krvavá občanská válka, jejímž zdrojem byl konflikt zájmů. Dědictví romantiků devatenáctého století a jejich výmysl národa jako čehosi posvátného je větším podhoubím pro konflikty, než si optimisté myslí, zvlášť ve východní Evropě, a realisté, i když sami vůbec nemusí být nacionalisty, tohle moc dobře vědí. Superstát, poskládaný ze států s tou či onou mírou národního sebevědomí, ze států, v nich k otevřené společnosti je dál než ke vzdáleným galaxiím, je jako jahodová plantáž na minovém poli. Sněhobílé květy, sladké a voňavé plody. Jen pozor, aby člověk nešlápl vedle. Jeden podobný umělý stát se jmenoval Jugoslávie.

David Jan Novotný