ARCHIV

Petr Pithart mezi vejci galopující

Po spektakulárním odmítnutí převzít bavorskou „Evropskou medaili“, kterým vyšel vstříc českým šovinistům, se předseda Senátu Pithart zjevně rozhodl, že bude jednak pokračovat v nastoupeném kurzu, a jednak se zároveň pokusí trochu vylepšit svou pošramocenou pověst vstřícného člověka a politika, pověst, jíž se v Německu těší zcela neprávem (Petr Pithart je vstřícný tehdy, když si může být jistý, že ho to nebude nic stát). A tak předvedl v levicové Süddeutsche Zeitung typický pithartovský galop v česko-německém porcelánu. České nacionály přes obvyklou opatrnost sice asi příliš nepotěšil, ale důvěřiví Němci, kteří si od Čechů tak rádi nechají věšet bulíky na nos, budou nepochybně spokojeni. Necháme tentokrát stranou běžnou českou ideologickou výbavu (teorie příčiny a následku), flašinetl opakující do omrzení alibistické odrhovačky, produkované obcí českých historiků, a všimněme si tří pozoruhodných pithartovských konstrukcí, autorova původního vkladu do „česko-německého dialogu“.

První je zjevně určena domácímu nacionalistickému publiku: Pithart je otřesen tím, že nám Bavoři chtěli zavřít dveře do EU. „A měli jsme to být my, Češi, kdo měl zůstat venku! Jak absurdní! Bavorsko, které bylo naposledy na straně poražené, je už dávno v Unii, kdežto ti, kteří byli na straně vítězů, stáli za železnou oponou. Jako důsledek války, kterou ani nezačali, ani neprohráli.“ Především tu stranu vítězů je třeba upřesnit, ČSR byla obětí války, ale nikoli jejím vítězem. I když odhlédneme od této malé nepřesnosti, je tu spousta zarážejících věcí. Například význam, jaký přikládá Petr Pithart, člověk tak málo bojovný, válečnému ryku, tomu, na jaké straně (vítězné či poražené) kdo naposledy stál. Podle této logiky by si Francie v roce 1914 nesměla proti vilémovskému Německu ani škytnout: naposledy (v roce 1871) stála na straně poražené. A ČSR prohrála svou věc v době, která plynula od konce druhé světové války, hned dvakrát: v roce 1948 a v roce 1968, vždy se solidním dílem vlastního zavinění: v letech 1945-8 selháním českých nekomunistických elit, v roce 1968 selháním českých reformně komunistických elit, k nimž tehdy patřil i Petr Pithart. Podle Pithartovy zásady bychom tedy dnes, coby dvakrát poražení, měli stát před Evropskou unií jako uctivý prosebníček, žmoulající pokorně čepici v ruce, a ne jako drzý remcal klausovského ražení.

Následuje malá úlitba pro Němce: „Některé zákony a ústavní zákony, které měly zprvu podobu dekretů, neobstojí nejen před standardy lidských práv (které tehdy neplatily), ale i před obyčejnou spravedlností.“ To je jakýsi úkrok stranou od oficiózní české ideologie. A Pithart pokračuje: „Protože v naší zemi od ledna 1992 platí Listina základních práv a svobod, jsou dnes zbaveny právní účinnosti“. Petr Pithart je právník, a proto si troufám říci, že lže, až se mu od pusy práší. Dobře ví, že stanovit, který konkrétní zákon je podle ustanovení Listiny zbaven právní účinnosti, nepřísluší podle vlastní úvahy každému strejci, byť i politicky vysoce postavenému, ale že o tom musí rozhodnout soud, v tomto případě Ústavní. Nechť tedy předseda Senátu, místo aby důvěřivým Němcům maloval straky na vrbě, raději v tomto smyslu podá k němu podnět. Až si tam prezident Klaus najmenuje zbývající soudce, dozvěděli bychom se pak díky Pithartovi všichni, jak tomu s tou právní neúčinností opravdu je.

A konečně k oběma stranám sporu hovoří třetí pithartovská teze. Pithart odkazuje na nedávné společné prohlášení prezidentů Raua a Kwašniewského, kteří koncedovali, že každý národ má právo truchlit a litovat svých obětí. „Vzpomínky a smutek“, tvrdí předseda českého Senátu, „nesmějí být zneužívány k předkládání účtů za zločiny a ztráty, k vznášení nároků“. Tady by měl být Petr Pithart přesnější: dobře ví, že toto „nesmějí“ se vztahuje jedině na Němce a případně ještě na Maďary: všichni ostatní mají výsostné právo předkládat účty a vznášet nároky, taky to už půl století v jednom kuse dělají a hned tak s tím nepřestanou. Není mi jasné, jak se tato skutečnost srovnává s „obyčejnou spravedlností“, jíž se Pithart dovolává.

V každém případě vychází Petr Pithart v tezi o permanentní vítěznosti a nepřípustnosti vznášení nároků z toho, že od druhé světové války platí v Evropě výjimečný stav: Německo je nesvéprávné a pod kuratelou, nepřísluší mu stejná práva jako ostatním evropským státům. Pithart a Češi nejsou zdaleka sami, kteří si to myslí a podle toho se chovají. Je zjevné, že udržet tento výjimečný stav bude čím dál tím těžší a bude to vyžadovat čím dál tím mohutnějších mocenských prostředků, Obávám se, že třicet modernizovaných ruských tanků a podzvukové tryskáče k tomu už brzy stačit nebudou.

23. května 2004