ARCHIV

Zajíc v pytli

Český volič je – v protikladu k tomu, co se všeobecně soudí o naší skeptické národní povaze – nenapravitelný optimista. Chová neotřesitelnou víru, že v mlžném oparu, který kolem sebe šíří politický subjekt, jenž se z toho či onoho důvodu dost výrazně neprofiluje, se skrývá něco nového, krásného, něco, co tu ještě nebylo. Tomu nadějweplnému očekávání vděčí nepochybně za svůj skvělý úspěch ve volbách roku 2002 sociální demokracie.

Sobotní Lidové noviny si daly práci a provedly jakousi bilanci sociálně demokratických předvolebních slibů. Z devíti položek zůstalo pět zcela nesplněno, zatímco beze zbytku splněna byla pouze jedna. I když vezmeme v úvahu, že všechny strany před volbami slibují víc, než co mohou a co chtějí splnit, zůstává tu jakýsi dluh. Jenže největší dluh ČSSD vůči voličům je trochu jiné povahy a lehkověrní voliči si za něj mohou tak trochu sami. Stranu tenkrát jistě nevolili jen mamlasové, kteří uvěřili, že za úspěšné zplození potomka budou obdarováni padesáti tisíci korunami, a vůbec ne jen tradiční sociálnědemokratický elektorát.

Zemanova jednobarevná menšinová vláda, držená u moci opoziční ODS, se nakonec těšila všeobecnému opovržení. Její odpudivost byla zjevná na první pohled: nechutné premiérovy manýry, které poškozovaly stranu a nedělaly dobrou reputaci České republice; obsazení klíčových pozic (např. ministerstva zahraničí a financí) nezodpovědnými dobrodruhy; Zemanova okázalá a cynická bezzásadovost (profiloval se vlastenecky na Edmundu Stoiberovi, jehož kladl na roveň českým krajským hejtmanům, ale jakmile se začalo mluvit o stavbě továrny BMW kdesi v Čechách, přispěchal do Mnichova a kroutil se před ním jako bajadéra). Jeho rozhodnutí odejít zcela z politiky straně nesporně prospělo, zvlášť když se vzápětí ukázalo, že nový předseda rozhodně nechce jen na chvíli zaskočit za trucujícího sociálně demokratického Achilla.

Tak vznikla „ČSSD s lidskou tváří“: tvořili ji natvrdlí poctivci okresního formátu (Špidla, Zaorálek), podporovaní oportunisty (Gross, Buzková). Toto zvláštní uskupení si získalo důvěru Hradu a politického podhradí, bez něhož by nemohlo vládnout, a vyplnilo díru po zkrachovalé čtyřkoalici. V závěru předvolebního klání mu výrazně pomohla zvoraná nenávistně nacionalistická předvolební kampaň ODS.

Po volbách postupně vycházelo najevo, že to, čemu dali voliči důvěru, byla jen jakási kulisa, za níž probíhaly a probíhají úporné vnitrostranické intriky. Ke Špidlovi, Zaorálkovi a Grossovi dostali návdavkem Laštůvku, Křečka, Hojdara a Foldynu, To je odvrácená, kryptokomunistická a národovecká tvář ČSSD. Zvolili stranu rozpolcenou a ochromenou: stranu, která dokázala v prezidentské volbě nejprve úspěšně odrovnat vlastního kandidáta a pak pomoci do sedla kandidátovi opozice.

To,co ČSSD před volbami 2002 předvedla, by se tedy dalo interpretovat jako dalekosáhlý, spontánní, nezamýšlený a o to úspěšnější podvod na voličích. Volili něco jiného, než co obdrželi. Upřímně řečeno, mohou si za to sami. Přitom ČSSD všeobjímající (strany jsou pro straníky, ČSSD je pro všechny) je agitační kreace stejně nezopakovatelná jako spálená země a tažení proti tunelářům, s nimiž kdysi přišel a zvítězil Miloš Zeman. Nedá se předpokládat, že by se ČSSD mohlo podařit něco podobného do třetice. Nejspíš kráčí vstříc politické katastrofě, a to ať už zůstane v čele Špidla, nebo bude vystřídán Zemanem. Politický potenciál strany i obou jejích lídrů se vyčerpal.

Není to žádný důvod k optimismu. Chaotickou vládu „ČSSD s lidskou tváří“ vystřídá národní souručenství Klaus – ODS – KSČM, spřízněné volbou (tou prezidentskou). A bude znamenat další propad české politiky.

Optimističtí voliči, kteří chtějí být klamáni, si však nemusí zoufat. Už teď se jim celkem úspěšně nabízejí dva další zajíci v pytli: takzvaně nezávislá uskupení, v tuto chvíli zaměstnaná sporem, které z nich je původněji a autentičtěji nezávislé. Přesto jejich preference stoupají. A co teprve, kdyby se navzájem dohodla!

22. května 2004