ARCHIV

Káva nebo čaj

Poslední část svých vzpomínek, nazvaných Signály z jiného tisíciletí, věnoval Emanuel Mandler mj. období, v němž hlavní tón udávalo Občanské fórum. Bez porozumění této relativně krátké době nelze pochopit ani mnohé z našich dnešních nesnází, a proto jsem vděčný každému, kdo se k ní vrací a vzdoruje tak pohodlnému mávnutí rukou: Čo bolo, bolo...

Sám bych se tedy také rád pokusil alespoň o pár poznámek.

První měsíce po listopadu jsme strávili – přesněji řečeno ztratili – pošetilou diskusí na téma STRANA či HNUTÍ: Mají vůbec v politice působit strany? Nestačila by ad hoc vznikající hnutí, která eliminují známé nevýhody politických stran – tedy především myšlenkovou strnulost, přílišnou hierarchizaci, organizační těžkopádnost a tuhou disciplínu? Lze však zaručit, že hnutí nezačne být časem rovněž myšlenkově strnulé a organizačně těžkopádné, že nezačne vyžadovat od svých příznivců více disciplíny? Nevyjde takové hnutí nakonec nastejno, jako kdybychom rovnou založili stranu? Máme tedy chtít strany nebo hnutí? A jaký je mezi nimi vlastně rozdíl?

Celá debata připomínala znamenitou anglickou anekdotu: „To je káva nebo čaj?“ táže se číšníka host nad šálkem s jakousi tekutinou. „To snad poznáte podle chuti,“ říká alibisticky číšník. „Bohužel nepoznám!“ opáčí jízlivě host, načež číšník kontruje s odzbrojující logikou: „V tom případě vám to může být jedno.“

Tuto vysvobozující větu ovšem tehdy nikdo nepronesl, a diskuse tedy nebrala konce. Někteří preferovali hnutí, jiní stranu, ale jasně rozlišit jedno od druhého beztak žádný nedokázal. Hranice ostatně skutečně není nijak ostrá: každá strana by měla chtít alespoň s něčím pohnout, a každé hnutí, které se pustí do politického klání, se stává jednou z politických stran. Odpůrci stranictví v Občanském fóru se ovšem domnívali, že postačí vytrvale prezentovat OF jako hnutí, a díky tomu se z něj nikdy nemůže stát strana. Jakmile však Občanské fórum sestavilo vlastní kandidátku a vydalo se do volebního boje, stalo se politickou stranou mezi ostatními, a nemělo cenu to donekonečna tutlat.

Snaha historicky prvního předsedy vytvořit z OF politickou stranu byla tedy vyrážením otevřených dveří; i tak bylo ovšem užitečné věci správně pojmenovat. Strana s názvem Občanské fórum ovšem na naší politické scéně neexistuje, neboť dotavadní protagonisté OF (tedy příznivci „hnutí“) tehdy prohlásili, že dotyčný předseda může spánembohem stranu založit, ale na název Občanské fórum nárok nemá; stali se tak faktickými spolutvůrci ODS. A aby to předsedovi nebylo líto, nebudou si značku OF pro sebe nárokovat ani oni, a jelikož jsou příznivci hnutí, nebudou ani vytvářet žádnou stranu, ale založí Občanské hnutí. O pikantní koncovku se pak postaral Václav Žák: po vzniku obou nových „subjektů“ začal náhle zdůrazňovat, že oproti ODS, která je pouhým fanklubem svého předsedy, vzniklo Občanské hnutí jako standardní politická strana!

Od té doby se nikdo o definici nějakého rozdílu už raději ani nepokouší, třebaže krátce před prvními svobodnými volbami se zdálo, že věc je docela prostinká: strany jsou pro straníky, hnutí je pro všechny. Zastánci této teze nám nikdy neprozradili, jak bychom s jediným hnutím pro všechny mohli zúročit jednu z hlavních výhod demokracie, totiž možnost svobodné opozice.

Založit nějaké hnutí pro všechny není ovšem ani možné, ani žádoucí. Rovněž Občanské fórum bylo v době, kdy se takto prezentovalo, už dávno politickou stranou, třebaže nikoli „standardní“ (standardní politické strany se tu dodnes nevyskytují). Konflikt mezi těmi, kdo chtěli ještě v létě 1990 „zachovat hnutí“, a těmi, kteří chtěli naopak „vytvořit stranu“, byl v dané chvíli pouhopouhým pseudokonfliktem; šlo o střet dvou skupin, které usilovaly o moc ve straně, a skončil zánikem této strany a vznikem dvou jiných.

I knížka Labyrintem revoluce vypráví o tomto pseudokonfliktu s příkladnou naivitou jako o skutečném sporu, jakoby ji ani nenapsal historik, ale nějaký přímý aktér, který není schopen pohlédnout na sebe sama z dostatečného odstupu.

Přitom by tehdejší urputná snaha naší politické špičky uniknout skutečnosti prostě tím, že ji nepojmenujeme, mohla být vděčným námětem nejen pro autory absurdních dramat, ale i pro samotné historiky. Doufejme tedy, že taková historická práce časem vznikne; méně oslavná, ale o to pronikavější.

Martin Vrba