ARCHIV

Riskantní hrátky s demokracií

Průzkumy agentury TNS-Factum bývají ve srovnání se STEM a CVVM jakoby přeexponované: není to vyslovený handicap, protože mírně pokřivené zrcadlo zvýrazní zvláštnosti, které by člověk jinak rád bagatelizoval.

Průzkum preferencí pro volby do PS, zveřejněný v úterý, nepřinesl – s jednou výjimkou – nic překvapivého. Vede s drtivým náskokem ODS, na druhém místě se spolehlivě zabydlila KSČM. Následuje s odstupem ČSSD a o další stupínek níže KDU-ČSL.

Tou výjimkou je skoro 7% preferencí pro Sdružení nezávislých kandidátů. I to je však překvapení jen na první pohled. Středoví a pravicoví stoupenci exprezidenta Havla se nemohli po propadu US-DEU jen tak vypařit. Utopická a anarchická havlovská koncepce politiky jim sice brání vytvořit opravdu silné politické uskupení, ale nějaký čas tu ještě budou a je třeba s nimi počítat.

Zajímavé je, když se tyto předpokládané volební výsledky přepočtou na mandáty: ODS by jich získala 79, KSČM 50, ČSSD 40, KDU 17 a SNK 14. Dobrá zpráva tedy je, že případná koalice ČSSD a KSČM by na rozdíl od dneška neměla ve Sněmovně většinu, takže sociální demokraté nebudou vystaveni zbytečnému pokušení. Špatná zpráva je, že opět nebude možné vytvořit vládní většinu: ODS a lidovcům k ní chybí minimálně pět mandátů. Teoreticky by pravostředovou koalici mohlo doplnit SNK, ale budou tu problémy z obou stran: SNK bude občanské demokraty a KDU podezírat z cynicky mocenského pojetí politiky (právem), obě zmíněné strany budou zase SNK považovat za chaotické, nedůvěryhodné a nespolehlivé uskupení (taky právem). Navíc budou nezávislí pod velkým tlakem své voličské základny, která nevidí velkých rozdílů mezi ODS a KSČM.

Náš politický systém tedy v současné době tvoří čtyři strany (ODS,KSČM, ČSSD a KDU-ČSL), představující „politickou politiku“ v tom nejhorším slova smyslu, a „nesystémové“ SNK, které vlastně politickou stranou není a zjevně ani nechce být: spojuje v sobě zvláštnosti ODA a US-DEU na straně jedné, a suspektní pastrany typu Důchodci za životní jistoty na straně druhé. Jsou nespolehliví ne snad až morálně, ale už technicky.

Dalším nestandardním prvkem na české politické scéně jsou ovšem komunisté, strana těch, kterým neimponuje demokratická politika. Buď ji nikdy nechtěli, nebo je zklamala. Volba předsedy na jejich víkendovém sjezdu proběhla bez překvapení: nejprve byla vyřazena „pravá a levá úchylka“, načež došlo k úpornému zápasu mezi dvěma kandidáty, z nichž jeden byl za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou. Je zajímavé, proč tuto inovaci nezavedli komunisté už před listopadem 1989 – demokratický zápas mezi Jakešem a Biľakem o post generálního tajemníka by stranu nebyl nijak ohrozil a mohli ho vydávat za plod perestrojky. Část disidentské a postdisidentské inteligence se čtrnáct let po převratu probudila a žádá zákaz KSČM: je to podobné, jako kdyby rodina, která se kdysi nebyla schopna dohodnout na potratu, žádala utracení nechtěného potomka v době, kdy mu je už čtrnáct let. Poslanec Karas by měl zasáhnout.

Důsledky tohoto systému-nesystému jsou děsivé. Od roku 1996 nezažila tato země vládu, která by disponovala přesvědčivou většinou. Političtí vypočítavci i utopičtí snílkové spekulují o tom, jak přechytračit chybějící konsensus ve společnosti formální změnou volebního systému nebo zákazem druhé nejsilnější politické strany. Poslanecké mandáty se stávají předmětem nestydatého kupčení. Poslanci přeskakují s akrobatickou bravurou mezi stranami, které si jdou vzájemně po krku. Žádaným zbožím se stává mandát nešťastníka, který propadl alkoholu. Poslanci Vrbík a Bielesz jsou nejúděsnějším ztělesněním „nezávislosti“, jaké si lze představit. Jak si pak lidé nemají myslet, že politika je špinavá věc, od níž je třeba mít odstup. Lidé zklamaní se obracejí k chaotickým politickým patvarům, které vnášejí do už tak rozloženého systému zmatek, nebo ke komunistům, kteří ho chtějí napravit, což v normální řeči znamená zničit. Tím se krize prohlubuje. Připomíná to připochcíplého psa, který se zběsile kouše do vlastního ocasu. Tuto nezodpovědnou a amorální politiku nelze dělat do nekonečna: dřív nebo později skončí krachem.

Mladá fronta Dnes 17. května 2004