ARCHIV

Kam to spějem…

Centrum pro ekonomické a sociální strategie vydalo ambiciozní publikaci s názvem „Češi na cestě za svojí budoucností“. Vypadá to, že nám autoři – ač si to možná ani neuvědomují - nastavili dost nemilosrdné zrcadlo.

O své vlasti nemáme příliš dobré mínění: sedmasedmdesát procent z nás je přesvědčeno, že v ní divoce bují korupce. Těch, co si myslí, že naše země žije na dluh (to je zvláštní, může země žít na dluh?), je jen o dvě procenta méně.

Zároveň ovšem jen 43% našinců má obavy z budoucnosti. Z toho plyne závěr, že minimálně 23% je přesvědčeno, že život na dluh naši budoucnost neohrožuje, a minimálně čtvrtina optimistů nevidí nějaké zvláštní nebezpečí pro budoucnost ani v korupci. Tito lidé vycházejí z dlouholeté zkušenosti: obojí naši budoucnost neohrozilo v uplynulých padesáti letech, proč by ji to tedy mělo ohrozit dnes! A český skeptik dobře ví, že v EU (potažmo na Západě) to s korupcí a životem na dluh není o nic lepší, než u nás.

76% našich občanů požaduje víc času ne své koníčky. Zároveň 60% lidí u nás si přeje mít platy jako dnešní ministři. Je hezké, že nepožadují taky ministerské kompetence nebo že zlomyslně neprosazují, aby naopak dnešní ministři měli výměnou napříště platy jako oni. Kompetence nechají ministrům a dopřejí jim i jejich nynější plat. Sami se za stejný plat budou víc než dřív věnovat svým koníčkům.

Ačkoli by se podle volebních preferencí zdálo, že většina české veřejnosti se orientuje doprava a odsuzuje minulý režim, výsledky průzkumu mluví o něčem jiném: 76% lidí by rádo vidělo menší rozdíly v příjmech. 54% si přeje, aby cizincům byla u nás zakázána veškerá politická činnost (tuzemcům může být povolena, protože za důležitou ji považují pouhá 3%, nevznikne tedy žádná tlačenice). 64% Čechů je přesvědčeno, že média mají příliš velkou moc: bylo by nejspíš dobré jim přistřihnout křidélka cenzurou a ty nejvlivnější asi rovnou zakázat. 52% si myslí, že problémy občanů má řešit především stát.

Ze skličujícího trendu vybočuje pouze jeden údaj. Jen 30% je přesvědčeno, že jistota a blahobyt jsou důležitější než svoboda. A 62% dává svobodě přednost.

Neměli bychom to ovšem přeceňovat. Podle průzkumu si například 50% respondentů myslí, že člověk má žít v klidu a nevybočovat, aby neměl problémy. To vypadá na první pohled dost optimisticky, polovina má jiný názor. Pravděpodobnější ale je, že pouze 50% je ochotno to přiznat. Není jasné, kolik je těch, kteří tuto praxi provozují, ale nehlásí se k ní, protože o její morální hodnotě mají jakési pochybnosti. Nebo: 57% je přesvědčeno, že občané nejsou schopni přinášet oběti v zájmu lepší budoucnosti. Jenže: kolik z nich si myslí: občané, totiž ti ostatní, na rozdíl ode mne, nejsou schopni přinášet oběti? Vypovídací hodnota odpovědi se tím jaksi relativizuje. Není to i s tou svobodou tak, že 62% se ji naučilo verbálně upřednostňovat, protože vědí, že se to sluší a patří, nebo aspoň nosí?

Výsledky zkoumání Centra jsou tedy skličující. Zbývá jedna slabá naděje. Když rozstříháme normální živé lidi na kousky a slepíme z nich podle jednoduchých schémat reprezentativní vzorek, vznikne obvykle něco jako Frankenstein. Proto průzkumy tohoto typu prezentují nakonec obvykle průměrného občana jako nezodpovědného oligofrenního blba, který se od šimpanze liší jen menší měrou ochlupení. Snad se to stalo i tentokrát.

14. května 2004