ARCHIV

Země češská, domov můj?

Už to vypadalo, že hledání názvu naší země svěříme pokorně osudu, a smíříme se tak s tím, že vzájemné přesvědčování pomocí nejrůznějších argumentů v tomto ohledu nikam nevede. Senát parlamentu ČR přišel však s nečekanou novinkou: není vůbec třeba snažit se kohokoli o čemkoli přesvědčit, vždyť od čeho je tu stát? Senátoři se na nějakém jednotném označení usnesou a stát pak bude jeho používání vyžadovat od všech diplomatů, redaktorů adresářů a autorů učebnic.

I senátoři však jistě cítí, že ani tento postup není zcela čistý. Nejzřetelněji vidíme křečovitost takového počínání na tom, že v druhé části bývalého Československa nic podobného zavádět nemusejí; kterýkoli Slovák by se asi hodně divil, kdyby po něm stát vyžadoval, aby své zemi říkal Slovensko.

V tomto detailu tak ještě dvanáct let po zániku federace doznívá ona asymetričnost, která byla pro celé Československo charakterisická. Slováci žili na Slovensku, kdežto Češi žili – kde vlastně? V Čechách a na Moravě - a hledání nějakého širšího označení nás tehdy ušetřilo právě všezastřešující Československo. Teprve po roce 1992 se ukázalo, že nejsme ušetřeni ničeho, přičemž Československo nám v tomto hledání po léta spíše bránilo.

A tak celých těch dvanáct let hledáme. Všechny jen trochu přijatelné návrhy zazněly, všechny argumenty byly již vyřčeny. Sotvakdo dokáže říci něco, co by sám neslyšel od jiných.

Nechci kohokoli přesvědčovat o vhodnosti slova Česko – což je název, který by měl podle senátorů vyžadovat náš stát -, rád bych se však vyjádřil k námitkám těch, kterým se toto slovo zdá nikoli jen nevhodné, ale přímo špatně utvořené.

Ta námitka je vlastně jediná, za to však pádná: odvozujeme-li od jména Valach označení Valašsko (příp. Lach – Lašsko), kdy za hlásku ch alternuje v odvozeném slově hláska š, nemůžeme říkat Česko, v němž se toto š zcela ztrácí. Slovo Če-sko redukuje původní kořen na pouhé Če, a tak se příslušník žádného národa nejmenuje.

S použitím této logiky bychom ovšem mohli právě tak dokázat, že slovo Ru-sko omezuje výchozí kořen na pouhé Ru, a volat po kodifikaci důslednějšího označení Russko. Ale nejen to: pokud je slovo Česko utvořeno špatně, je chyba už v samotném přídavném jméně český; měli bychom tedy říkat češská literatura, právě tak, jako říkáme vlašský salát nebo valašské nářečí. Kdo po tom touží, ať zvedne ruku!

Není ostatně vyloučeno, že se výraz češský kdysi používal, muselo by to však být hodně dávno, neboť ve vrcholném středověku se s ním už nesetkáváme. Z kroniky tak řečeného Dalimila můžeme v této souvislosti připomenout často citované předsevzetí knížete Oldřicha, tedy vlastně kněze Ołdřicha:

Raději sě chciu s českú sedlkú smieti,

než královnu němečskú za ženu jmieti.

Tolik česká kronika ze 14. století. Starší literatura je buď psána latinsky, nebo není prokazatelně starší, takže si s „Dalimilem“ musíme vystačit. I tak máme k dispozici jasné svědectví, že nejpozději na počátku 14. století se přídavného jména češský nepoužívalo, buď že už bylo nahrazeno jednodušším tvarem český (s českú sedlkú), nebo že nikdy ani neexistovalo. Z ukázky nicméně vyplývá, že za prvních Lucemburků znala čeština tvar němečský, který byl sice časem zjednodušen, ale třebaže není kdovíjak libozvučný, je z jazykového hlediska důslednější nežli současná podoba německý. Odpůrci výrazu Česko, kteří se logicky odvolávají na Lašsko či Valašsko, by museli podle téže logiky prosazovat nejen název Russko, ale dokonce i Němecsko, a to už by si nejspíš rozmysleli.

Těžko říci, proč se vedle existujícího tvaru macešský neprosadil i výraz češský; možná pro tu kumulaci tupých sykavek, neboť i pro náš sluch platí, že všeho moc škodí. Jazyk prostě není ve všem všudy důsledný systém, a navzdory vší logice se v během svého vývoje zbavuje výrazů, které tahají za uši.

Z gramatického hlediska je tedy Senátem doporučovaný název právě tak přijatelný jako označení Německo či Rusko. Je ale možné, že všechny ty analogie s Valašskem byly jen únikem od jádra problému, že nám tedy na tvaru Česko vadí něco jiného. Protože jsme jej za časů federace nepoužívali, připadá nám teď jako žalostné torzo; jako to, co zbude z Československa, když se oddělí Slovensko. (To slovo za to však nemůže. Podivný dojem, že žijeme na jakémsi zbytkovém území, podporujeme mnohem více třeba tím, když proklamativně oceňujeme něčí zásluhy o stát, který už několik let neexistuje.)

Generace našich dětí tento název nicméně nevnímá jako psa s useknutým ocasem (jak kdosi trefně poznamenal v polovině devadesátých let), a považuji proto za pravděpodobné, že označení Česko budeme jednou používat se stejnou samozřejmostí, s jakou naši východní sousedé říkají Slovensko. Snadno si pak najde cestu do učebnic, adresářů i protokolu diplomatů.

Ponechat to však musíme času, který v tomto případě neurychlí ani senátní memorandum.

Martin Vrba