ARCHIV

Jsme přece suverénní!

Po americké žádosti o pomoc v chystané válce proti Iráku se česká politika zjevně octla v situaci, které nedorostla. Chce se na ní totiž, aby se jednou taky zachovala nepopulisticky. Podle průzkumu CVVM je 58% občanů proti české účasti v konfliktu, a pokud nebude požehnán OSN, dokonce 69%. Před českými politiky stojí úkol o něco náročnější než je vytrubování národní jednoty v obraně Benešových dekretů. To, co politici i publicisté předvádějí, je smutné divadlo. Pokusme se o jakési shrnutí.

Nechme stranou poněkud extrémní případ, totiž zatloukání americké žádosti (ministr Rychetský v Právu: Američané prý jen oslovili některé spojenecké státy na úrovni konzultací s otázkou, jakou pomoc by byli ochotni poskytnout, kdyby Rada bezpečnosti rozhodla). Odpůrci české účasti většinou nechtějí říci přímé „ne“ a volí úhyby. Nejčastější je: „ano, ale jen s mandátem OSN“ (senátoři Falbr a Štěch, poslanec Karásek, nezávislý za US-DEU, v zásadě i lidovci Kasal a Svoboda, kteří si po způsobu vlastním jejich straně nechávají pootevřená jakási maličká zadní vrátka). OSN ovšem žádný souhlas nedá, pokud Rada bezpečnosti věc přímo nesmete se stolu, bude ji protahovat a protahovat… A hranice naší loajality k USA jsou dány souhlasem Ruska a komunistické Číny, jež mají v RB právo veta. Toto „ano, ale“ znamená tedy „ne“. Slabší formou odmítnutí jsou požadavky na další důkazy, informace, zprávy inspektorů OSN. Je známo, jak dopadaly inspekce Červeného kříže do nacistických koncentráků nebo návštěva Eleanor Rooseveltové v Gulagu, kterou tak pěkně popisuje Alexander Solženicyn. Komu se do války nechce, pro toho není žádná informace dost průkazná.

Pokud někdo naši účast podporuje, cítí zároveň potřebu věšet nedůvěřivé veřejnosti na nos bulíky. Nejobvyklejši finta je: naše jednotka, to vlastně ani není žádná vojenská jednotka. Má funkci „přímo humanitární“ (Rychetský). Bude ošetřovat všechny zasažené, vojáky i civilisty, dokonce i irácké civilisty, občas se zdá, že i Saddámovy vojáky (jakýsi chemický servis oběma stranám, bude zajímavé, co tomu Saddám řekne). Uplatňují se podivné slovní hříčky: jednotka nebude nasazena do útoku proti Saddámovi, ale na obranu před ním, nejde o bojovou , ale o ochrannou misi. Předseda ODS Topolánek tvrdí, že spojenci po naší armádě nechtějí střílení a válku, ale jen službu, kterou česká armáda umí (má o ní zřejmě dost špatné mínění). Tyto nedůstojné řeči mají učinit pro veřejnost stravitelnějším fakt, že česká jednotka bude součástí armády, jež zaútočí na Irák. Zastírací manévr je předstírat, že se jedná o akci NATO a že tedy jen plníme závazky, které máme v alianci. Akce NATO to zatím není a asi nebude, např. Německo k ní má velké výhrady a nejspíš nezůstane samo. Pak mohou ti, co takto argumentují (Klaus, Topolánek) snadno říci: ach tak, NATO do toho nejde, to je ovšem jiná.

A konečně ujišťování, že nebudeme nikomu vystavovat bianco šek (bez podrobných informací, bez mandátu OSN, NATO, EU a kdovíkoho jiného). V bankovní sféře je ovšem možné v tom či onom případě bianco šek vystavit: přátelům, kterým důvěřujeme a jimž jsme zavázáni. Ti, co považují něco podobného v politice za vyloučené, jsou zpravidla otevření či skrytí zastánci teorie, že politika je (na rozdíl od všeho ostatního) svinstvo. A mnozí z těch, co této teorii věří, ji věří proto, že jsou sami sviňáci a nic jiného než sviňáctví si nedovedou představit.

A proč o tom všem píšu? Jednak proto, že mne zahanbuje, když vidím, jak se z médií a politických grémií sypou podobné vytáčky. Američané nám byli dobří, když po desetiletí udržovali při životě naši naději na svobodu, když k této svobodě v osmdesátých letech mocně přispěli, když nám pomohli do NATO. Dnes, když bychom jim to mohli oplatit – navíc v boji s nepřítelem, který bude dřív či později ohrožovat i nás - , vedeme hloupé řeči o bianco šecích. Loajalitu a nepsané závazky chápeme jako zotročení, jejich porušování jako výraz „suverenity“, jíž se v této souvislosti tak hrdě odvolává pan Kasal.

A za druhé: v celém v tomto nedůstojném rumrajchu se z odpovědných politiků chová slušně a přiměřeně situaci pouze ministr Tvrdík. Sklízí za to kritiku zleva i zprava. Povinností publicisty je dělat kritickou oponenturu praktické politice. Má však povinnost se politika zastat, když se v nepopulární věci, v níž má pravdu, postaví proti většině politické reprezentace i proti veřejnému mínění. Což je přesně tento případ.

Mladá fronta Dnes 13. ledna 2003