ARCHIV

Pravda nemusí být to, co vidíme, ale to, co vidět chceme

Neuznávají-li dnes americké soudy fotografii jako nezvratitelný důkaz, a zpochybňují-li videozáznamy, vědí, co činí. Přinejmenším od chvíle, kdy spatřil světlo světa americký film Vrtěti psem. Sžíravá karikatura světa politiky i světa médií, tedy dvou spojených nádob, z nich upíjet víc, než je zdrávo, může jedince vést k absolutní ztrátě soudnosti a učinit z něj tak bezděčně nástroj oboustranné manipulace. Jenomže nic nového pod sluncem. Starší generace pamatuje, jak blahé paměti komunisté nechali vyretušovat z památných fotografií na balkónu paláce Kinských Rudolfa Slánského, neboť tam po své popravě byl vedle Klementa Gottwalda jaksi přebytečný. Historici dokumentární fotografie vědí, jak to bylo s umně aranžovaným snímkem sovětského vojáka, vztyčujícího rudý prapor na střeše Reichstagu, dokonce i to, že mu nakonec musely být vyretušovány čtvery náramkové hodinky, zdobící jeho levou ruku; slavná fotografie amerického vojáka na Okinawě, vydávaná dlouhá léta za momentku, podle níž byla dokonce postavena v USA známá socha, byla rovněž, jak se po letech ukázalo, umně naaranžovaná. Těch příkladů je na stovky. Fotomontáž se stala jedním z nástrojů propagandy, ať komunistické nebo jiné, prostě proto, že řadový čtenář věřil, že to, co je na snímku zachyceno je pravda. Stovky a stovky podvrhů vyráběli specialisté a zdokonalovali se ve svém umění jako zruční falzifikátoři vzácných pláten.

Dlužno podotknout, že manipulace s fotografickým obrazem měla původně cíl ryze umělecký, tvůrci experimentovali a zkoušeli nové postupy, zatímco jiní záhy zjistili, jak tyto postupy využít jiným způsobem. Když pak nastala éra digitální fotografie, jíž ortodoxní fotografové pohrdají, bylo jen otázkou velmi krátkého času, kdy i manipulace s digitálním obrazem najde své uplatnění v propagandě a při manipulaci s veřejným míněním. Navíc, díky rozvoji technologií, díky Hollywoodu a masové produkci filmů, založených na digitálních efektech, došlo k manipulaci s obrazem kinetickým. Každý si dnes může obstarat legálně či nelegálně počítačové programy, které umožňují to, co bylo názorně předvedeno ve shora zmíněném filmu. Realisticky smýšlející člověk je od té doby mírně skeptický a trvá mu mnohem déle, než slepě důvěřujícím, zda uzná to, co vidí, za skutečnost, anebo za skutečnost mírně upravenou, či dokonce za podvrh.

V článku Fotografie a mediální čarodějové, otištěném v MfD 14.5.2004 na možnou a předpokladatelnou manipulaci s digitálním záznamem upozorňuje Zdeněk Švácha v souvislosti s aférou týraných iráckých zajatců, které se objevily v USA a ve Velké Británii. O tom, zda militantní teroristické organizace využívají ke svému tažení proti západnímu světu technologie, které právě západní svět vyvinul, není nejmenších pochyb. Ostatně to dokazuje šíření nejrůznějších videozáznamů palestinských atentátníků či projevů představitelů Al Kajda po internetu a dalo by se říci, pokud bychom použili starý komunistický slovník, že nová média se stala nástrojem ideologické diverze. Jestliže se kdysi film Jana Klimenta o Čihošťském zázraku a faráři Toufarovi, dehonestující katolickou církev a Svatý stolec, promítal pouze v českých biografech, dnes by bylo možné jej v nejrůznějších jazykových mutacích šířit po elektronické síti do celého světa, stejně, jako jsou šířeny pornografické snímky nebo všemožné neonacistické bludy. Taktika, jíž kdysi používaly režimy, terorizující vlastní obyvatelstvo, a již si osvojili islámští teroristé, zůstává stejná, je jen dokonalejší a záludnější a zdá se, že kombinace války mediální a teroristických útoků slaví úspěchy. Odpůrci USA, odpůrci Izraele, odpůrci násilí, používanému proti násilí, vždy budou vidět jen to, co chtějí vidět, nikoliv to, co je zjevné: na prahu třetího tisíciletí, po rozpadu bipolárního světa, se svět znovu rozdělil na dobrý a špatný, přičemž onen pomyslný bumerang, jímž se ve středověku křesťanský svět strefoval do toho nekřesťanského, se vrátil obalen plastickými trhavinami a moderními technologiemi. Hrozit těm, kteří západnímu světu vyhlásili válku, karatelským prstem a apelovat na jakousi obecně sdílenou morálku, je více než krátkozraké. Militantní část islámského světa pramálo stojí o všeobjímající křesťanskou lásku. S evangelijním sloganem „Udeří-li tě někdo v pravou tvář, nastav mu levou,“ západní svět bohužel nikam nedojde, neboť teroristy žádné morální facky nebolí.

A ještě jedna věc: islámští teroristé uvedli v život starodávnou praxi, totiž veřejnou popravu. Dav už se nemusí scházet na náměstí a být exekuci fyzicky přítomen, ten děs se šíří po síti. Hlavy sťatých českých pánů, vystavené roku 1621 na Karlově mostě, připomíná mozaika na chodníku před Staroměstskou radnicí. A ta by měla všem, kteří to dosud nepochopili, připomenout, co to byl středověk a jaký letopočet píše Islám.

David Jan Novotný