ARCHIV

Týrání iráckých zajatců

Zprávy o psychickém týrání, jemuž jsou vystaveni zajatci v amerických věznicích v Iráku, vzbudil v USA i na Západě vlnu rozhořčení. Nepochybně právem. Takové jednání se příčí zásadám, které vyznáváme, mělo by být jako takové pojmenováno a viníci přísně potrestáni. Což se taky děje.

Je velmi dobře, že je americká vojenská mašinerie pod kontrolou amerických sdělovacích prostředků, které znepokojivé informace přinesly. V každé válce je krutost nakažlivá: viz spojenecké vyhlazovací nálety na civilní cíle v Německu za druhé světové války, nebo surové zacházení s německými válečnými zajatci i v zajateckých táborech, které spravovali západní spojenci. Významné je vědět, že takové věci se sice stávají, ale zároveň se stávat nemají a nesmějí, protože se příčí zásadám, které dotyčná strana zároveň vyznává i porušuje.

Nejpozději od vietnamské války vládne na Západě podivný relativismus. Zhmotnil se v představu o „americké agresi“: Američané prý vtrhli do země, jejíž obyvatelstvo se spontánně rozhodlo pro komunismus, a dopouštěli se na něm masových zvěrstev.

Ve skutečnosti agresivní severovietnamský komunistický režim infiltroval nejprve „partyzány“ z Vietcongu a pak vlastní regulérní armádou do politicky a morálně rozložené země, kterou spravovala zkorumpovaná vláda. „Partyzáni“ i severovietnamští vojáci se dopouštěli masových zvěrstev na civilním obyvatelstvu, pokud je nechtělo podporovat, i na amerických válečných zajatcích. I Američané se dopustili ukrutností na civilním obyvatelstvu. Informace o těch druhých obletěly díky západním sdělovacím prostředkům celý svět. Přitom veřejné mínění na Západě ovládla zvláštní postmoderní představa: Američané se prohřešili proti zásadám, které vyznávají oni i další civilizované západní země. To je samozřejmě zavrženíhodné. Protivná strana ovšem žádné podobné zásady nevyznává, její chování je tedy třeba brát tak, jak je. Je morálně neutrální, protože na sebe nevzala žádné závazky, podobné těm našim.

Pokud si jen trochu vážíme zásad, které jsme ve vší vážnosti přijali za své, musíme předpokládat, že platí nejen pro nás, ale i pro ty ostatní, to znamená i pro naše nepřátele. Tj. musíme měřit stejným metrem zakomplexovaným násilníkům z amerických věznic jako iráckým teroristům, kteří bez rozpaků vraždí i vlastní lidi – ovšemže v zájmu svaté věci.

Proto si na rozdíl od toho, co píše v závěru svého pěkného článku Dan Drápal, nemyslím, že by Američané měli z Iráku odejít. Měli by tam zůstat, své hříchy pojmenovat a viníky po zásluze potrestat. Pokud odejdou, dostanou zelenou manýry, které provozuje druhá strana. A nejen v Iráku: tento způsob zla je, jak se ukazuje, velmi nakažlivý.

8. května 2004