ARCHIV

Pithart nechce medaili

Petr Pithart odmítl převzít Evropskou medaili, kterou obdržel od Svobodného státu Bavorsko (jak zní oficiální název země). Měl mu ji předat bavorský ministr pro evropské záležitosti Sinner.

Předseda Senátu zdůvodnil své rozhodnutí takto: "Nemůžu přijet do země, která si nepřála, abychom se stali členy EU. Kdyby bylo podle vůle CSU, musel bych se na hranicích s Německem pořád vykazovat pasem." Do Mnichova chce přijet teprve tehdy, až se CSU pokusí napravit své hlasování v Evropském parlamentu. "Čekal jsem, že za rok a jeden měsíc najde bavorská strana způsob, jak relativizovat to hlasování, a dá nějakým způsobem najevo jakési potěšení, že jsme se stali členy EU. To se nestalo. Nemůžu to jen tak přejít."

Postoj CSU k českému vstupu do EU není neproblematický. V případě, že by se jí podařilo prosadit své stanovisko, vznikl by na východ od Bavorska jakýsi skansen mindráků a nacionální nenávisti, do něhož by bylo těžko zasahovat. Lidé, kteří u nás uvažují o otevřených o problémech minulosti střízlivě a vstřícně, by se ocitli ještě v nezáviděníhodnější situaci než nyní. Takové stanovisko německé politické strany by sice podle mého názoru nebylo prozíravé, ale bylo by důsledné a nezbylo by mi než ho respektovat.

Nedovedu si však představit, že by CSU zároveň nevěděla, že její hlasy nejsou v Evropském parlamentu jazýčkem na vahách, který rozhodne o přijetí nebo nepřijetí ČR do EU. Obávám se, že CSU vůbec nešlo o to, aby ČR do EU nebyla přijata, nýbrž že chtěla jen vyjádřit jakousi symbolickou podporu svým sudetoněmeckým voličům.

Sudetoněmečtí voliči CSU si podporu zaslouží v tom smyslu, že jejich požadavky na vstřícnost a sebereflexi na české straně (v rovině politiky) jsou docela oprávněné. CSU vyšla těmto svým voličům vstříc a zároveň přijetí ČR neovlivnila, protože nemohla a nejspíš ani nechtěla. Za gesta tohoto typu na české politické scéně udělujeme bobříka vyčůranosti. Teatrální rozhorlení Petra Pitharta a podpora, které se mu nyní dostává od českých nacionálů, svědčí navíc o tom, že se jí podařilo spojit nepříjemné s neužitečným.

Naší starostí ovšem není CSU, nýbrž náš český předseda Senátu. Petr Pithart odmítl vyznamenání, které mu udělil Bavorský stát, s poukazem na hlasování jedné (byť nejsilnější) bavorské strany. I kdyby si CSU opravdu a upřímně nepřála vstup ČR do EU (o čemž mám své pochybnosti), neznamená to, že si to nepřeje „země“, jak říká Pithart. Tak, jako hlasování CSU v Evropském parlamentu bylo jen gestem vůči sudetoněmeckým voličům (a já si myslím, že se taková gesta dělat nemají), bylo gestem, a to nesrovnatelně problematičtějším, i rozhodnutí Petra Pitharta. Petr Pithart je politik vstřícný vůči každé spravedlivé věci – leč pod jednou jedinou podmínkou: tato vstřícnost nesmí za žádnou cenu ohrožovat jeho politickou kariéru. To, co ohrožuje politickou kariéru, je leckdy obtížné odhadnout předem – a tak se Petr Pithart v jakémsi polistopadovém nadšení zapletl do problematiky vyhnání sudetských Němců. Podepsal dokonce výzvu Smíření 95. Pak se ukázalo, že je tu problém: a tak se zároveň vydával za organizátora petice (na západ od Aše) a několikrát se od ní (na východ od Aše) veřejně distancoval. Nepomohlo to - při prezidentské volbě před rokem dopadl jako sedláci u Chlumce. Potřebuje tedy své vlastenectví výrazně zhmotnit. K tomu mu nyní posloužila bavorská cena.

Jednání pana Pitharta je pošetilé z ryze pragmatického hlediska. Dává najevo, že není schopen jednat důsledně: stačí zadupat, a slušně řečeno poleká se. Ale běda, pokud by se zadupat zapomnělo! Jakmile se ukáže, že důsledné a slušné jednání je bez rizika, rád se ho podejme. K čemu by ovšem byl nacionalistům z ODS, ČSSD a KSČM spojenec, který by je při první příležitosti, když by neměli dost sil na energické zadupání, bez váhání zradil!

Za zvláštní pozornost pak stojí Pithartova výzva k pokání, adresovaná CSU. Je obtížné si nevzpomenout, jak se předseda Senátu před pár lety, rovněž ve snaze vytřískat ze situace politický kapitál, vypravil na Kubu osvobodit dva zadržené Čechy. Týden pokorně seděl v předpokoji kubánského Lotranda a pak několik hodin poslouchal jeho údajně „filosofické“ žvásty. O nějakém pokání diktátora nebyla ani řeč. Pan Pithart je, jako mnoho našich krajanů, realista: ví, že donutit až k pláči Němce s jejich komplexem viny za nacismus a druhou světovou válku je snadné. U latinskoamerických banditů proti tomu nemá podobný postoj valné vyhlídky na úspěch.

Bobříka vyčůranosti za měsíc květen jsme již udělili, a je to asi dobře. Pro Petra Pitharta je takové ocenění málo. Zasloužil by si přinejmenším Řád stříbrného skunka.

9. května 2004