ARCHIV

Všechny výhybky jsou dočasně definitivní

Při příležitosti vstupu naší republiky do Evropské unie publikoval Dušan Třeštík úvahu o tom, Jak Boleslav přehodil výhybku dějin. (MfD, 29. 4. 2004) Nemuseli jsme tu dnes vůbec být jako Čechové, hlásá jedna z Třeštíkových tezí, ale šťastná náhoda chtěla tomu, že v sousední říši propukly boje o nástupnictví po nečekané smrti císaře Jindřicha právě ve chvíli, kdy se Boleslav pustil do svého riskantního dobrodružství: po zavraždění bratra zlikvidoval zbylou politickou konkurenci a ovládl rozsáhlá území od Smrčin po Volyň. Tím zaručil své zemi samostatnost: "Pak už se s Čechami nedalo nic dělat, byly hotovým a silným státem. Výhybka dějin byla definitivně přehozena."

Kdybychom chtěli převzít tento způsob uvažování - jakkoli je jeho smysl značně nejasný -, našli bychom podobnou výhybku hned o pár desetiletí později. Na počátku 11. století provedl polský Boleslav Chrabrý pokus o připojení přemyslovského území ke své říši, pokus, kterému se samotná přemyslovská moc nedokázala postavit do cesty - kde byl tehdy Třeštíkův "hotový a silný stát"? Poláky tehdy vyhnal ze země císař Jindřich II. a jednoznačně tím přehodil výhybku dějin: bez tohoto zákroku by zde možná vznikla velká polská říše, a o kmeni Čechů by něco věděli jen odborníci na středověké dějiny. Německý panovník to jistě nečinil z nějaké lásky k Čechům, nejspíš však nechtěl mít v polské říši příliš velkého souseda; o generaci později zabránil zase jiný císař českému knížeti zmocnit se Hnězdna. Snahy mocné země sousedit raději s menšími a slabšími znali zajisté již ve středověku, třebaže dosud neznali pěkné slovo "geopolitika".

Podle Dušana Třeštíka jsme bez Boleslavova zásahu mohli být spolkovou zemí Německa - jenže tehdy, v 10. a 11. století, žádné spolkové země neexistovaly, zato zde byla jednotlivá knížectví právě obnovované Říše římské, a její součástí se Čechy skutečně staly, dokonce "obzvláště vynikající částí" - takže jakou výhybku to vlastně Boleslav přehodil? A pokud by se Čechy součástí této říše nestaly, asi by těžko byly zcela nezávislým ostrovem uprostřed Evropy, ale byly by nejspíš pohlceny Polskem

Zajímavá je v tomto ohledu pasáž z nedávno vydaných obsáhlých dějin Evropy [1], kterou Norman Davies věnuje Čechám desátého století:

V době vrcholícího náporu Maďarů vládl zemi krátce Václav, jenž byl později kanonizován a jehož život zakončený mučednickou smrtí velebí bez rozdílu jak latinské, tak slovanské prameny. Byl zavražděn svým bratrem Boleslavem I., který chtěl navázat užší vztahy se Saskem. Z Václava, považovaného za mučedníka bránícího zemi proti vzrůstajícímu německému vlivu, se časem stal patron Čechů a jejich státu. (s. 339-340)

Český čtenář se patrně jen shovívavě pousměje nad tím, jak to autor popletl. Omyl může být samozřejmě způsoben obyčejnou nedbalostí, má ovšem i svou vypovídací hodnotu: v minulém století se Češi prezentovali světu jako odvěká hráz proti germánské rozpínavosti, a britskému historikovi, který se na české dějiny nijak nespecializuje, připadalo patrně zcela logické, že se naším patronem - tedy vzorem a ochráncem - stal vévoda "bránící zemi proti vzrůstajícímu německému vlivu". Skutečnost byla však přesně opačná, neboť ve středověku se neuplatňovala kritéria pozdních obrozenců.

Patronem naší země tedy není Boleslav, ale svatý Václav. Hlásíme-li se k němu ještě v jedenadvacátém století, říkáme tím, že nejde pouze o to, abychom měli svůj stát, ale že záleží právě tak, ba mnohem víc na tom, jaký stát to bude. Je pro nás také připomínkou náročné odpovědi na dávnou otázku, zda se chceme udělat pro sebe, či zda se chceme podílet na šíření vyspělejší civilizace tím, že započneme boj nikoli se sousedem, ale s vlastním barbarstvím.

Zajisté jsme tu vůbec nemuseli být jako Češi, ale být Čechem není samo o sobě žádné štěstí ani neštěstí: je to jednoduše výzva. Je-li co naším nezaslouženým štěstím, pak je to až nepravděpodobná kulturní rozmanitost kontinentu, na němž můžeme žít. Skutečnost, že Evropa by nebyla Evropou, kdyby byla celá německá, celá francouzská, polská, nebo česká. Ale to už by bylo na jinou úvahu.

[1] Norman Davies, Evropa: dějiny jednoho kontinentu, Prostor, Praha 2000

Martin Vrba