ARCHIV

Jak se štědrost nevyplácí

Začněme s politicky korektní premisou, že Západ je odpovědný za všechnu bídu Třetího světa, lichotivě, leč nezcela přesně prezentovaného jako „rozvojový“, a že všechno to utrpení vlastně zavinil Washington . Taková je mantra oné mediálně hodně viditelné a slyšitelné guilt industry: „Východ je chudý, poněvadž – a proto – Západ je bohatý.“

Je bohatství jednoho podmíněno chudobou druhého? Za feudalismu to do určité míry byla pravda. Bohatí brali chudým a jednotlivci jako Robin Hood či Jánošík usilovali o opak. V současných podmínkách, materiální hodnoty a potenciál světa však nejsou jeden koláč neměnného rozsahu. Země X se může, ale nemusí přičinit. Zdrojem moderního bohatství je přece technologie, schopnost vyrobit víc a snáze s menším úsilím a výlohami. V Singapuru životní úroveň pilného lidu značně roste, kdežto v nedaleké Barmě vojenští diktátoři zavedli tak nezdařený systém se socialistickou orientací, že se tam musí lačným posílat darovaná rýže.

Svého času prominentní britský žurnalista Jim Tweedie napsal v Guardianu:

„Čtvrtina obyvatelstva světa žije doslova z toho, že zabíjí zbylé tři čtvrtiny.“ Což mají v Barmě hlad proto, že v Singapuru hlad nemají? Profesor René Dumond obvinil USA z kanibalismu – protože zkonzumuje příliš mnoho masa zvířat, jež bylo nutno vykrmit obilím, které proto nemohlo zachránit děti v Bangladeši. Profesor se neobtěžuje skutečností, že v hladomorech hlavní problém není v zásobách, ale v distribuční schopnosti, že strávníci v Bangladeši dávají přednost rýži a že to je sousední Indie a její svaté krávy - perfektní to příklad iracionálního plýtvání.

Zavinil Západ bídu Afriky? Kolonie byly chudé před, během, i po kolonizaci. Kontakt se Západem zůstává hlavním zdrojem pokroku. Naopak země vesměs nezatížené dědictvím koloniálního jařma – například Libérie, Etiopie, Afghanistán, Nepál – patří mezi ty největší žebráky planety. Kolonialisté si počínali různě. Některým se dařilo zámořské državy značně ždímat (Holanďanům ostrovy nynější Indonésie, Belgičanům jejich Kongo, pokládané za privátní panství pana krále v Bruselu). Když se Britové zmocnili nynější Ghany, nerostl tam ani jeden kakaovník. Nyní je cocoa hlavním vývozním produktem země. V Malajsku vznikly kaučukové plantáže jen zásluhou těchže kolonialistů, jimž se podařilo vzácné stvoly ukrást a vypašovat z Brazílie.

Britský premiér Benjamin Disraeli se o zámořských državách vyjádřoval jako o mlýnských kamenech kolem krku pošetilého impéria. Některé z nejbohatších zemí jako Švýcarsko nebo Švédsko nikdy kolonie neměly. Jiné země jako Německo a Japonsko zbohatly teprve tehdy, až kolonie ztratily. Zisk z investic na černém kontinentu nebyl a není v průměru vyšší než zisk v rozvinutých oblastech světa. Jestliže teď, v době postkoloniální, přestane Západ údajně vykořisťovat a nechá Afriku o samotě, ta na tom bude ještě hůř. Jestliže ekonomické konexe se Západem jsou tak škodlivé, jak tedy vysvětlit, že Jižní Korea a Taiwan, dva tuze pilní exportéři, dosahují nejvyššího růstu životní úrovně?

Západ zpravidla zdroje objevil a jeho technologií je bylo možno zužitkovat. Jen tak začaly mít cenu. Bez trhu by cenu neměly. Zdroje spolu s technologií a kapitálem jsou nutné součásti modernizačního procesu.Třetímu světu se dostává technologie., do jejíhož výzkumu a získání nemusel vůbec nic investovat.

Západ dosáhl modernizace bez zahraniční pomoci a notná část Asie ba i latinské Ameriky usiluje o totéž. Nicméně se stalo neměnným článkem víry pokládat tuto asistenci za nevyhnutelnost. Mnohé příklady dokazují, jak pomoc je často kontraproduktivní. Již se utratily nespočítatelné obnosy – odhadem tři biliony dolarů - a přitom obyvatelstvo v naprosté většině afrických států žije teď bídněji, než v dobách kolonialismu. Poskytnuté fondy ublíží místní iniciativě, příliš často se promrhají na absurdních prestižních projektech (např. prezident v Gabunu poručil vystavět za 650 milionů dolarů mramorový palác, v němž zmáčknutím knoflíků se otáčejí pokoje a mizí zdi) nebo mizí na zahraničních kontech kleptokratů (např. Mobutu v tehdejším Zaire, americkou podporu ve výši 6 miliard dolarů přesunul na privátní zahraniční konto své rodiny).

Břemeno a měšec zbylé supervelmoci: Po skončení studené války a bipolarity, USA se do příliš nákladné a každopádně nevděčné role zbylého policajta a hasiče světa pustily bez nadšení. Nebylo věru o co stát v oné vyloženě no-win situation. Když zbylá supervelmoc zasáhne, jako například v Bosně, kde Evropa nebyla schopna ani ochotna konflikt ve svém sousedství vyřešit, bylo to americké imperialistické vměšování. Když se Washington nemíní angažovat (Somálsko, Rwanda, Haiti), je to důkaz neméně imperialistického arogantního sobectví. Za pokračující střelbu v Čečensku muslimští fundamentalisté víc než Moskvu obviňují Washington.

Nesnadné je sdílení postele se slonem. De Gaulle zdůrazňoval, že velmoci má záležet na respektu a nikoliv lásce ostatních. Žel, USA donedávna dychtily být milovány a tak si zaručovaly opak a svou snadnou vyděratelnost - abnormální se stalo normou, nad níž se nikdo nepozastavuje. V přemnohých zemích rozvášněné masy teď za války v Iráku – jakož i před ní a určitě i po ní – pochodují s výkřiky „Smrt Americe!“.Dovedl by si někdo představit reakci, kdyby v té Americe se sešla hrstka patriotů, která by vyšla do ulic revanžovat se stejnými slovy, ať už na adresu fundamentalistů či Francouzů? Ten poprask ve světě, Rada bezpečnosti OSN svolána k mimořádnému zasedání vypořádat se s tak nehorázným bezprecedentním porušováním norem mezinárodního práva a míru!

USA darovaly chudým státům víc peněz a na své území přijaly víc chudých přistěhovalců, než všechny ostatní státy dohromady. Na věrohodnosti získává tvrzení, že žádný dobrý čin nemá zůstat nepotrestán. Výše zahraniční pomoci, poskytované 120 až 130 státům, bývá přímo úměrná intenzitě jejich protiamerického postoje. Měřeno metrem hlasování v OSN, štědrost se skutečně nevyplácí. Tři čtvrtiny všech obdarovaných většinou hlasují proti USA. Tak činí Egypt, příjemce pomlázky ve výši 2,7 miliard dolarů ročně (víc dostává jen Izrael). Pravidelně obdarovávaná Indie hlasuje v OSN proti USA v 80 procentech případů, stejně jako Castro, jemuž se nelze divit.

V roce 1998 desítka nejvíc inkasujících vypadala takto: 1.Izrael; 2.Egypt; 3.Ukrajina; 4. Jordánsko; 5.Indie; 6.Rusko; 7.Peru; 8.Etiopie; 9.Haiti; 10.Gruzie.

Kromě Izraele (94% podpůrných hlasů) z hlediska Washingtonu se nejlíp zachovala Gruzie (92 milionů USD pro 5,5 milionů obyvatel) s 59 procenty hlasů. Porovnejme se štědře financovaným Jordánskem (192 milionů USD pro 6 milionů obyvatel), hlasujícím s dárcem jen v 28 procentech případů. Nejvíc protiamerických hlasů dodává africký kontinent, ten nejvíc obdarovávaný. Stoprocentně proamericky hlasující je jen maličká Mikronésie.

Americký Kongres se začal šťourat v ledajakých nepravostech, například v poskytování pomoci Rusku, kam že se poděly dary (5,2 miliard dolarů) a půjčky na výhodný úrok (12,8 miliard). Memorandum C.I.A. o zlodějském počínání předáků v Moskvě, s bývalým premiérem Černomyrdinem, kleptokratem z nejznamenitějších (nashromážděný majetek ve stonásobné až tisícinásobné výši legální platu) se kamarádící bývalý viceprezident Al Gore se od zlodějen distancoval písemným komentářem Bull shit čili Býčí hovno - populární to americkou diagnozou.

Po vyřešení konfrontace kapitalismu s komunismem tedy máme konflikt bohatých s chudými. Nejsou to však šiky sevřelé a zejména mezi zeměmi Třetího světa dochází k polarizaci. To se projevilo v září 2003 v mexickém Cancunu na neúspěšné světové konferenci , kde došlo k vytvoření extra tábora – Skupiny 20-plus, států již méně chudobných, víc perspektivních, se zásobami přírodních zdrojů a s prokazatelnou dynamikou. Mezi nimi značně viditelná a aktivní je Brazílie, patří tam Mexiko, Čína s rekordně mohutnící ekonomikou, též Indie, Thajsko, Indonésie, a z tmavého kontinentu Jihoafrická republika a Nigérie. Není to ideologicky semknutý blok, převládají jednotlivé zájmy ekonomické, i když se občas vyskytnou výjimky z pravidla. Například politický zájem přispěl k solidaritě polovyvinutých, k rozhodnutí Indie pominout při nákupu letadel jak Boeing, tak Airbus a dát přednost brazilskému Embraer.

Jedním ze značných paradoxů této doby je skutečnost, že země, bohaté na přírodní zdroje, zaznamenávají menší procento růstu, mají větší dluh, víc korupce, horší způsob vládnutí a tím i víc politických nepokojů. Za posledních 25 let těžba ropy v Nigérii přinesla zisk 250 miliard dolarů, aniž by v zemi ubylo chudoby. Teď se dozvídáme, že Azerbajdžán a Kazachstán oznámily své první kroky k vytvoření ropního fondu, s kterým by potentáti již nezacházeli jako se svým privátním majetkem (případ zemí Středního východu a též Venezuely), ale s civilní kontrolou pro prospěch národa, po vzoru Aljašky.

V únoru 2004 americká vláda oznámila radikální změny v zahraniční pomoci, momentálně poskytované ve výši 18 miliard dolarů ročně. Zřizuje se novinka - tzv.Millenium Challenge Account , udělování grantů, s extra roční štědrostí 5 miliard dolarů, které se ale rozdělí mezi pouhých patnáct příjemců. Ti se vyberou z celkového počtu 63 uprávněných kandidátů, co nejsou na černé listině států, podporujících mezinárodní terorismus, a jejichž průměrný roční per capita příjem nepřesahuje 1.415 dolarů. To ale s pěti výjimkami eliminuje všechny státy latinské Ameriky. Dalo by se předpokládat, že příjmový limit by vlastně mohl způsobit tlak proti zvyšování všeobecné úrovně lidu nebo aspoň takové zvyšování kamuflovat. Důraz na dodržování lidských práv pomůže. Tím získávají například Senegal a Ghana a naopak značně tratí Súdán a Somálsko.

Washington se bude při svém rozdávání peněz řídit šestnácti ukazateli, s odkazem na zdroje jako jsou Transparency International (hodnocení stavu korupce), Světová banka ( dodržování zákonů), Freedom House (politická práva) či Heritage Foundation (úroveň obchodních praktik). Vzdor značné averzi Kongresu rozhazovat peníze, aniž by se dohlíželo na způsob, jak s nimi bude naloženo, Bushova administrativa oznámila, že nebude obdarované omezovat v jejich rozhodování.

Navíc dochází k sjednocení úřadů a programů v boji proti AIDS, se soustředěním na patnáct nejvíc zasažených států. S rozpočtem 15 miliard dolarů pro příštích pět let se koordinátor Randall L.Tobias, bývalý executive ve farmaceutickém průmyslu, bude potýkat s pohromou biblických proporcí, devastujících celé národy, zejména v Africe, podlamující jejich schopnost s důsledky se vypořádávat. Před několika dny v televizním interview nám oznámil: 8.500 takových úmrtí den co den, přemnohé tisíce sirotků, jimž už i příbuzenstvo vymřelo a jak to pak má ten který vyčerpaný stát zvládnout.

Končím sdělením přece jen pozitivním: v Africe, od shora dolů rozkrádané o miliony a miliardy (Mobutu, Abacha, atd.), po značném váhání již učiněny první užitečné kroky. V Ghaně se teď vyšetřuje počínání bývalé vlády Jerry Rawlinse. V Zambii bývalý prezident Frederick Chiluba se kvůli korupci dostal před soud. Nigérie již dostala zpět ze zahraničních bank několik set milionů ukradených dolarů. Keně se tak podařilo objevit miliardu dolarů a Keňa se rovněž stala prvním africkým signatářem Konvence OSN proti korupci.

Ota Ulč