ARCHIV

Do EU s drzým čelem

Klausovy obavy z Evropské unie a z „arogance silných“ jsou mimo jiné neseny očekáváním, že se znovu otevřou citlivé otázky vztahů mezi Čechy a Němci, zejména pokud jde o hodnocení vyhnání sudetských Němců a Benešových dekretů. A že teď najdou Češi se svým postojem na evropském fóru daleko méně porozumění, než tomu bylo během procesu přijímání. Tento pocit zjevně nesdílí jen český prezident a jeho okolí. Odtud přesvědčení, že nejlepší obranou je útok.

Něco podobného vedlo nejspíš ministra Škromacha, když prohlásil, že naše nízká životní úroveň je daní za vysokou životní úroveň západoevropských států, například Německa, dosaženou mimo jiné i na náš účet v dobách, kdy nás od Západu dělila železná opona. Teď je na čase, aby nám Západ a Němci vrátili, co nám dluží (Škromach ovšem reagoval i na výroky kancléře Schrödera o nízkém zdanění ve východoevropských zemích, které láká německé firmy). Škromach jenom oprášil to, co už několik let hlásá např. Václav Bělohradský.

Vzápětí zatroubil k útoku postkomunistický deník Právo. Doslova v předvečer našeho vstupu do EU uveřejnil články historiků Václava Kurala a Ivana Pfaffa, které oba sledují shodný cíl: oprášit a zároveň poněkud upřesnit to, co kdysi o sudetských Němcích prohlásil Miloš Zeman: totiž že byli pátou kolonou Hitlera. Zemanův výrok vzbudil v Německu rozhořčené reakce, kancléř Schröder odložil na neurčito návštěvu ČR a českoněmecké vztahy se na zbytek Zemanova premiérování ochladily. Čeští politici a jejich ideologický kompars se tehdy na čas zalekli a stáhli. Teď Právo vysílá signál, že se časy změnily.

Exkomunista Kural ve svém textu dovozuje, že pátou kolonou nebyli všichni sudetští Němci, ale jen „sudetoněmecké Henleinovo hnutí“, které ovšem za sebou strhlo většinu svého etnika s čestnou výjimkou antifašistů. Soudě dle Henleinovy nabídky Hitlerovi z roku 1937 si „sudetští Němci přáli být faktorem politiky říše, a nejen to - i její součástí, ba dokonce s celými českými zeměmi. Sudetoněmecká „Volksgruppe“ se k tomu posléze v asi 80% většině připojila svými akcemi a vyhlášením programu Heim ins Reich.“ Kural zároveň obhajuje právo premiéra Špidly přičíst Němcům a jejich „sudetoněmecké odnoži“ odpovědnost za zavraždění jeho 28 příbuzných – ve smyslu „obecné politické odpovědnosti“.

Škoda, že pan Kural nevzal v úvahu, že „Němci a jejich sudetoněmecká odnož“ odpovídají za zavraždění příbuzných českého premiéra možná o něco méně než on a další komunističtí souputníci za zavraždění Milady Horákové a dalších obětí českého stalinismu: celá „sudetoněmecká odnož“ totiž nebyla v SdP, kdežto pan Kural, Křen a spol. v KSČ buď byli, nebo jí aspoň svého času sloužili. Hauzírovat s obecnou politickou odpovědností v českých exkomunistických kruzích je mluvit o provaze v domě oběšencově. Také blíže neurčené „akce“ a „vyhlášení programu“ se velmi obtížně kvantifikují a převádějí na problém viny: viz prvomájové průvody, petice za odsouzení zmíněné Milady Horákové, bolševické volby atp. V okamžiku, kdy se v Sudetech výrazně prosadila SdP, byla svoboda německé komunity v ČSR velmi podvázána. Problematické (a příznačné) je, že Kural dává odpustky i sudetoněmeckým komunistům: ovšem, jim šlo o jinou totalitu, než o tu nacistickou; o tutéž, o jakou šlo po r. 1948 i panu Kuralovi.

Článek Ivana Pfaffa se v základní myšlence Kuralovu velmi podobá. Pfaff sice přiznává, že Zeman se svým výrokem o páté koloně „ujel“, ale podobně jako Kural zdůrazňuje, že „pátou kolonou“ byla SdP, která ve volbách v roce 1938 dostala 89% hlasů a tak politicky zastupovala většinu sudetských Němců. Nedodává, že šlo o komunální volby, v nichž se nerozhoduje o obecných politických zásadách, a že se konaly v době, kdy se situace v „pohraničí“ českým státním orgánům už úplně vymkla z rukou. Pfaffův článek má ovšem širší záběr, zároveň velmi komickým způsobem hájí Edvarda Beneše proti německým nactiutrhačům: Benešův vzdorný postoj k Moskvě dokládá tím, že si v červnu 1945 „zoufal“ nad zastavením amerického postupu v Čechách jako nad „velkým a rozhodujícím neštěstím“ (z kteréhopak Benešova projevu je to citát?), že měl „depresi“ ze Stalinova veta Marshallovu plánu a v únoru 1948 byl „cela zlomen bezmocí“ (!). Navíc nepravdivě uvádí, že ve Frankfurter Allgemeine Zeitung vyšel (17. března) jediný český čtenářský dopis na obranu Beneše: 14. dubna tam otiskli rozsáhlý dopis poradce ODS a známého českého němcožrouta Miloslava Bednáře.

Jistěže nejde o žádnou koordinovanou akci. Klaus a Škromach sledují asi jiné cíle než Právo. Spoluvytvářejí však atmosféru národní jednoty, v níž si podávají ruku aktivní politici, média i (přinejmenším) těch zmíněných 89% veřejnosti. Základní notou je: nemyslete si, že nám už nejste nic dlužni.

Národní jednota bohužel postrádá jakoukoli sebereflexi. Ne že by sudetští Němci byli jako lilium, to jistě nejsou. Ale to, co by nás, českou společnost, mělo trápit, je náš podíl na tragických událostech. Na nepromyšlené a malicherné československé národnostní politice, která v letech 1918 – 1938 vehnala drtivou většinu sudetských Němců do Hitlerovy náruče. Na ukrutných událostech, které se odehrály po květnu 1945 – přičemž vůbec nešlo o nějaký divoký spontánní akt pomsty, ale o promyšlenou politickou akci, jejímž cílem bylo definitivní posílení a upevnění českých pozic, přičemž tento cíl ospravedlňoval všechny prostředky. A odtud plynoucí poznání, že není čas na vyskakování, ale na smířlivou politiku, opřenou o nazření a uznání vlastních chyb a vin. To neznamená přejímat nekriticky vše, co v Německu a mezi sudetskými Němci zazní na téma Beneš, vyhnání, Benešovy dekrety. Znamená to zaujmout civilizovaný postoj, který se ve společnosti civilizovaných lidí dá držet a prosadit.

Nemáme ostatně tenhle problém sami. Do jisté míry podobně je na tom, pokud jde o reflexi minulosti i polská a slovenská společnost (ve slovenském případě nejde ovšem o Němce, nýbrž o Maďary). Evropská unie tak v příštích měsících a letech pocítí, že absorbovala cizorodé těleso. Vytvářet „multikulturní evropskou komunitu“ s novými příchozími bude podobně obtížné jako je to v Německu s Turky, ve Francii a ve Španělsku s Araby. Aniž bychom o tom věděli, vyznáváme dosti odlišné zásady. A situace u nás, pokud jde o útočnou germanofobii, založenou na vlastních nepřiznaných vinách, je přitom rok od roku horší. A nedá se vyloučit, že se EU mj. i kvůli tomu v budoucnu buď zformalizuje v útvar stejně pokrytecký a bezmocný, jako je dnes OSN, nebo úplně rozloží. Přijetím postkomunistických zemí si EU vzala opravdu velké sousto.

2. května 2004