ARCHIV

Úkol našeho prezidenta

Dobrá, ale proč pouze prezidenta? Proč nenapsat, když žijeme v tak převratných časech a jsme teď čerstvými občany Evropské unie, něco jako Úkol naší doby? Snad ze strachu, aby takový název častým používáním nezevšedněl; právě tak totiž nazval Václav Klaus krátce před pádem své poslední vlády jedno ze svých sobotních zamyšlení [1]. Článek dokonce začínal přiznáním, že tak autor nečiní poprvé:

Nadpis tohoto článku jsem ve svých pravidelných sobotních novinových úvahách už jednou použil. Koneckonců ani nejde o název originální, jde o citát. Tak se totiž jmenovala známá knížka španělského filozofa Ortegy y Gasseta (na kterého se často odvolávám), který se touto formou snažil zformulovat úkol pro sebe a pro celou svou generaci Španělska a celé Evropy ve dvacátých letech tohoto století.

Pro pořádek uveďme, že nadpis "Úkol naší doby" nepoužil Václav Klaus ponejprv v nějaké pravidelné sobotní úvaze, ale v úvodníku Literárních novin, které po jistou dobu vycházely jako čtvrteční příloha Lidovek. Bylo to v únoru 1991 a dodnes si pamatuji, jakou jsem z toho měl tehdy radost. (Dovedl jsem si představit, že málokdo z Adamcovy či Štrougalovy vlády o Ortegovi byť jen slyšel, natož aby četl nějakou jeho knihu, a najednou jsme měli ministra financí, který napsal článek do kulturního časopisu a odkazoval v něm na Ortegovu slavnou studii. Má radost byla evidentně součástí oné všeobecné hysterie s eufemistickým označením "neopakovatelná atmosféra počátku devadesátých let".)

Jenže: Úkol naší doby vyšel česky v roce 1969, kdy našemu současnému prezidentovi nebylo ještě ani třicet, a v tom věku člověk stále ještě objevuje nové světy a snaží se nic nepropást. Téměř čtvrt století pak od Ortegy nic nevyšlo, a když se jeho texty zase začaly překládat a publikovat, měl už Václav Kaus jiné starosti a zjevně se k nim nedostal, protože jinak by před pár dny nemohl s takovou jistotou napsat, že náš stát od 1. května přestane existovat jako samostatná a suverénní entita. (MfD 22. 4. 2004) V úvaze o evropském kulturním vědomí, vydané česky v roce 1993 [2], totiž Ortega doslova říká:

Nediskutujme nyní, zda Stát byl skutečně a bez omezení svrchovaný "dovnitř svého národa". Zjevné však je, že žádný evropský národní Stát nikdy nebyl zcela svrchovaný ve vztahu k ostatním. Národní svrchovanost byla vždycky relativní a omezená tlakem, jakou na každou z nich vykonávalo celistvé těleso Evropy. Naprostá svrchovanost byla utopickým prohlášením, jež stálo v preambuli Ústavy, avšak ve skutečnosti nad každým národním Státem kroužil sbor ostatních evropských národů, které kladly meze svobodnému chování každého z nich a hrozili mu válkami a represáliemi všeho druhu.

Jinými slovy: ony samostatné a suverénní entity, o nichž teď píše Klaus, se v Evropě nikdy nevyskytovaly a nemohou tedy ani přestat existovat. (Čechům to snad není nutné dvakrát vysvětlovat: vidina samostatnosti byla návnadou, která nás v minulém století dovedla do sovětské pasti.)

*

Klausův článek z léta 1997 [1] obsahuje ovšem pozoruhodnou pasáž, cosi na způsob politické závěti pro všechny případy (autor zřejmě tušil, že jeho dny ve Strakově akademii jsou sečteny); v první větě se bohužel děkuje za něco, co si žádný vděk nezaslouží, ale to už je takový stylistický "nešvar naší doby":

Tato země byla díky (sic!) komunismu a jeho pošlapávání základů lidské svobody a občanské sebedůvěry zemí nesebevědomou. Věřím, že se mi část své vlastní sebedůvěry podařilo přenést na ostatní a že to byla nikoli zanedbatelná část mého příspěvku k tomuto převratnému období.

Namísto honby za utopickou "samostatností" tematizuje citovaná pasáž občanské sebevědomí, kterého je skutečně zapotřebí: sebevědomých spoluobčanů není nikdy dost.

s podlomeným sebevědomím je samozřejmě vděčný komukoli, kdo v převratných dobách projeví dostatek sebedůvěry, a je dokonce vděčný každému, kdo je ochoten tuto sebedůvěru alespoň zahrát. Potud je Klausovo sebevědomí ani ne tak příspěvkem k našemu společnému úspěchu, jako mnohem spíše zdrojem jeho úspěchu osobního.

Může však kdokoli své sebevědomí na někoho druhého prostě "přenést"? Sebevědomí získává každý sám, například tím, že nepřeslechne výzvu k převzetí odpovědnosti, často pak v nějakém "okamžiku pravdy", kdy upřednostní správné jednání před krátkodobou výhodou.

V převratných dobách snad může politik dodat sebevědomí svému národu tím, že jej získá pro nějaký obtížný úkol, neboť na těch snadných žádná sebedůvěra pochopitelně nevyroste. V tomto ohledu měl kdysi Václav Klaus jedinečnou příležitost; obtížnost celého úkolu však vytrvale zamlčoval a po třech letech v čele vlády dokonce prohlásil, že transformace je víceméně úspěšně skončena.

Nemalé části národa zato umožnil pracné získávání sebevědomí odsunout na jindy, vždyť palčivý nedostatek sebedůvěry mnozí rádi vykompenzovali spásnou důvěrou v Klause.

Osud málokdy nabízí stejnou šanci dvakrát, a Václav Klaus už dnes není na vrcholu životních sil. Jeho současný úkol je také o poznání jednodušší: doplnit si četbu citovaného španělského filozofa o později vydané práce a přestat nás strašit zánikem něčeho, co nikdy neexistovalo jinde než na papíře.

[1] Václav Klaus: Úkol naší doby, Lidové noviny, 14. 6. 1997

[1] [2] José Ortega y Gasset: Existuje dnes evropské kulturní vědomí?, in: Evropa a idea Národa, Mladá fronta, Praha 1993

Martin Vrba