ARCHIV

Blouznění o Evropě

Česká republika přestala být samostatným státem a stala se součástí Evropské unie. Tento velevýznamný, a podle mého názoru nemoudrý krok, se odehrál na pozadí celkové lhostejnosti občanů a víceméně vyřčeného pocitu, "že se stejně nedá nic dělat". Česká republika byla, jak je vidět, útvarem, který nikdo zvláště nemiloval. Za tento stav vděčíme národní malomyslnosti maskované cynismem, liknavým politikům, pokryteckým intelektuálům a médiím.

Vzpomínky na "zlatý věk"

Po vstupu do EU dojde, dříve či později, ke změně nálad. Češi se počnou ke svému samostatnému Česku vracet, alespoň v myšlenkách. Bude velmi populární vzývat stát, který existoval mezi léty 1989-2004. Jeho četné slabiny budou zapomenuty a éra exprezidenta Havla bude označena jako "zlatý věk". Stejným způsobem, jakým vzpomínáme na první republiku. Vznikne mýtus, který sice bude děravý, o to však životaschopnější. Tato životaschopnost bude pramenit z deziluzí, které EU přinese: etablování Česka na politické periférii Unie, hospodářský, populační a bezpečnostní úpadek EU jako celku. Nebude se jednat o šokující zjištění. Budou však mnohem lépe vidět. Lidé budou hledat viníky, což vzhledem ke struktuře Unie nebude složité: její byrokratické pojetí bude ozařovat především neúspěchy. Úspěchy, kterých ani Unie nebude prosta, se budou ztrácet v celkové deziluzi pramenící z neexistujícího pocitu jednoty.

Kdo za to může?

V éře všeobecného volebního práva mohou za vše všichni, pokud dostali příležitost vybrat jiné řešení než to, které vybrali. Referendum proběhlo: všichni jsme tedy aktivními spolutvůrci budoucnosti. Zejména ti, kteří v rozhodující chvíli referendum ignorovali nebo nad jeho důsledky nepřemýšleli. Jsou ovšem skupiny, které díky svému vlivu nesou větší míru odpovědnosti, než ostatní: jsou tedy "vinnější".

V první řadě jsou to politici: nikdo z jejich demokratického spektra EU jednoznačně před referendem neodmítl. Následují média: kritické hlasy byly před referendem umlčovány nebo relativizovány. Vlivní intelektuálové se nikdy nepokusili nabídnout k EU nějakou smysluplnou koncepci.

Jako jediná síla, která v budoucích krizích bude moci tvrdit, "že to vždy říkala", zůstává KSČM. Protiunijní hlasy se tak mohou ocitnout v pasti komunistické rétoriky a metodiky. Důsledky si lze představit.

Zdeněk Švácha