ARCHIV

Zeman se vrací

Miloš Zeman vystoupil v Mostě před nabitým sálem spřízněných duší a nadiktoval jim podmínky, za nichž je ochoten se vrátit do vrcholné politiky. Jsou pro ČSSD tvrdé jako sarajevské ultimátum Františka Josefa I. Ještě tento rok musí být svolán mimořádný sjezd ČSSD (pokud se tak stane, je Zeman připraven se ho zúčastnit). Nynější vedení ČSSD musí být svrženo (Zeman se pak rozhodne, zda bude usilovat o nejvyšší funkci ve straně). A konečně, je třeba přerušit koaliční spolupráci s KDU-ČSL a US-DEU.

Rukopis tohoto diktátu nese charakteristické znaky poněkud vyšinuté osobnosti expředsedy ČSSD. K realizaci podmínek by bylo zapotřebí buď tří pětin hlasů v Ústředním výkonném výboru strany, nebo rozhodnutí tří pětin krajských organizací. I Zemanovi stoupenci jsou přitom rozpačití. Organizátor mosteckého mítinku Hojdar volá: „My do toho boje aktivně půjdeme, ale musíme vědět, že nás někdo chce vést“. Špičky ČSSD se zjevně dělí na ty, co jsou rádi, že se Zemana zbavili, a na ty, kteří jsou bez jeho otcovského vedení nemožní: jak mají prosadit jeho návrat! Zeman se ovšem nechce svým přívržencům postavit do čela. Chce dělat fóry. Za této situace je to kontraproduktivní. Jeho stoupenci už nemohou být ani věrnější, ani akceschopnější.

Zápas se odehrává ve vzorku 17 tisíc občanů ČR, kteří jsou zároveň členy ČSSD. Najdeme mezi nimi oportunisty, kteří usoudili, že v KSČ jim po převratu pšenice nepokvete, nešiky, hlupáky a kverulanty, na něž se při prvním dělení politické moci pod taktovkou Václava Havla nedostalo, i zanícené idealisty typu nynějšího českého premiéra. Procento idealistů je stejné jako v celé české společnosti, to jest mizivé. V této nepočetné společnosti bude nyní sveden boj o balík politické moci, získané ve volbách roku 2002. Postaralo se o něj tehdy skoro jeden a půl milionu voličů. Zde je jakýsi nepoměr. Pokud Zeman získá na svou stranu většinu sociálních demokratů, budou jeho podmínky splněny, prezident Klaus nejspíš opět pověří ČSSD sestavením vlády a poustevník z Vysočiny se vrátí na zbývající dva roky do Strakovky. Bude pak vládnout pomocí střídavého vydírání ODS a KSČM (tak si to aspoň představuje). Z tohoto hlediska je požadavek na mimořádný sjezd realistický – řádný by byl až na jaře příštího roku, a pak by se už Zemanovi návrat do premiérského křesla ani nevyplatil.

Je velká otázka, zda frustrace a zoufalství už zachvátilo ČSSD natolik, aby přistoupila na navrženou kapitulaci. Zvlášť když vezmeme úvahu, že raketový nástup sociálních demokratů pod Zemanovým vedením, který vyvrcholil volebním úspěchem v roce 1998, je jedinečný a zjevně neopakovatelný jev. Klausova vize hladké cesty ke kapitalismu byla příliš jednoduchá, aby snesla jakýkoli neúspěch, a mocenské ambice ODS příliš nestydaté. Zeman vytvořil jakýsi negativ klausovské idyly (spálená země), postavil proti Klausově přeintelektualizovanému cynismu své lidové buranství a těžil z rozpadu pravicové fronty a z neschopnosti Klausových oponentů zformovat silnou politickou stranu. Spolupracovat s komunisty naštěstí nemohl, neměli by dohromady v parlamentu většinu. Přišla opoziční smlouva a čtyřleté rozmnožování dluhů, provázené řadou nechutných skandálů a ostud. Rok před volbami 2002 bylo jasné, že v nich zemanovská ČSSD skončí jako sedláci u Chlumce. V té chvíli se Zeman rozhodl odstoupit, strana se překabátila na „sociální demokracii s lidskou tváří“ a získala si důvěru prezidenta Havla a hradního Olympu. Protože čtyřkoalice se zhroutila půl roku před volbami, volila spousta středových a pravicových voličů tuto ČSSD. Výsledkem je obrovská převaha komunistů a sociálních demokratů v parlamentu (coby stálé pokušení) a hubená vládní většina jednoho hlasu. Intriky bývalého prezidenta končívaly obvykle takhle směšným způsobem.

Ale i tento volební výsledek je neopakovatelný. Sociální demokracie se znemožnila hned dvakrát: za Zemana a po něm. Strmý růst preferencí ODS je toho nejlepším dokladem. Pokud se nestane nic mimořádného (což se zvlášť u nás ovšem nedá nikdy vyloučit), vyhraje příští volby ODS a spolu s KDU-ČSL získá v Poslanecké sněmovně přesvědčivou většinu. Levici ovládne KSČM a to, co zbyde z ČSSD se po zúčtování může octnout i nalevo od ní. Je v zásadě jedno, bude-li volbám předcházet zemanovské intermezzo nebo ne. Otázka je jen, co se stane s těmi fluktuujícími 5 – 10% hlasů, vázaných kdysi na čtyřkoalici, pak na ČSSD s lidskou tváří, průběžně na Pravdu a Lásku (do těch 10% patří samozřejmě i hlasy lidí, kteří si v současné nabídce prostě nedokážou vybrat). Rozpustí se v pidistranách? Zůstanou tito voliči ve volební dny doma? Nebo se někomu podaří strhnout je pro svou vizi? Zatím nikdo takový není na obzoru.

27. dubna 2004