ARCHIV

Případně přitažlivý půvab izolacionismu

V Madridu muslimští teroristé explodovali vlaky, zabili kolem dvou set cestujících a zranili jich víc než tisíc. Tamtéž Španělé, příslušníci národa zasaženého, oprávněně rozhořčeného, se shromáždili před americkým velvyslanectvím protestovat nikoliv proti hrůznému činu, ale proti Bushovi, tomu největšímu, nejhanebnějšímu teroristovi.

Však ano: primitivní kovboj – typický Američan – spáchal agresi, zejména aby se zmocnil irácké ropy , aby arogantně prosazoval imperiální ambice a ignoroval zájmy mírumilovného světa. Však průzkumy veřejného mínění nejen v muslimských, ale též evropských, dosud nemuslimských, zemích potvrzují přesvědčení, že nikoliv náboženští zkázonosní fanatici, ale Bush je tou největší hrozbou světovému míru.

Existují i jiné interpretace. Že on ten Bush se přece nerozhodl riskovat obrovské výlohy, životy a tím i šanci na své znovuzvolení jen proto, aby ukradl surovinu, kterou by mu byl Saddam Hussein milerád prodal. Že zbraně hromadného ničení věru existovaly, tak tvrdily všechny špionážní služby, tak i připustil sám Saddam, který je v minulosti použil i proti vlastnímu obyvatelstvu a zakazoval mezinárodním inspektorům si na místě ověřit stav věcí. „Nebezpečnější by bylo nejednat než jednat,“ slovy viceprezidenta Cheneyho, nečekat, až se zejména bakteriologické zbraně dostanou do rukou fundamentalistů, zaslouživších se o útok 11.září a kteří už od roku 1998 měli v programu k potěše Allaha zabít bez výjimky každého Američana. Jenže to není všechno. Některým komentátorům Bush připomínal kombinaci robusního prezidenta Theodora Roosevelta a Woodrow Wilsona, idealistického pošetilce. Ten přece v roce 1919 na mírové konferenci ve Versailles prosazoval princip sebeurčení národů a zachraňoval svět pro demokracii.A víme, jak to pak dopadlo.

Měsíc před zahájením Bushovy války v článku s názvem „Rozhořčené ovce, galský kohout, světová organizace, světový satan“ (vyšlo v NP 22.února 2003) jsem informoval o mínění jak pesimistů, že „Historie Iráku, tohoto v Evropě vymyšleného slepence, je ságou intrik, vražd a převratů, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vladařem byl král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem“, tak optimistů, věřících „V úspěch přeměny společnosti, která prošla traumatem dlouhodobého teroru, že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě. Fanatismus v jejich řadách začne chřadnout, budou mít víc zájmu o pohodu v tomto životě, než aby bažili odspěchat v Allahovi do ráje.“ Nepřidal jsem se na stranu tu či onu a pouze napsal samozřejmost, že „Ať by to dopadlo seberůžověji, tolik je jisté, že nikdo Američanům za odstranění krutého a nebezpečného režimu nepoděkuje, jejich ztráty ve vlastních řadách neocení a přibude jen nevraživosti a nenávisti ve světě.“

A růžově se situace věru nevyvíjí. Saddamovu vojenskou moc se podařilo rozprášit do šesti týdnů, po nichž započal daleko obtížnější proces nation-building – vytváření národa, z kolapsu znovu na nohy postavit fungující stát. Tedy něco, o čemž v roce 2000 během prezidentské volební kampaně tehdejší kandidát Bush se vyjadřoval jako o nebezpečné pošetilosti Demokratů. Publicista James Traub byl svědkem takového pokusu v Sierra Leone, Východním Timoru, Kosovu a Haiti. V podrobné studii (The New York Times Magazine, 11.4.2004) došel k závěru, že úkol to není nemožný, ale vyžaduje hodně trpělivosti rehabilitovat pacienta, který se případně nepokládá za nemocného a strhává si obvazy. Vojáci na něco takového nejsou vybaveni. Jejich primárním poslání přece je bojovat a válku vyhrát, nikoliv zajišťovat dopravu či opravovat kanalizaci v poraženém městě.

Jakkoliv Irák se po válce nepodobal Hirošimě, jeho infrustruktura byla v daleko horším, Saddamem zanedbaném stavu, než se předpokládalo. Vše se rozpadlo a takovým vítězům se na krk pověsily odpovědnosti administrativní, policajtské, údržbářské, veškeré. Několik roků trvalo, než po druhé světové válce a dvanáctileté zkušenosti s nacismem si Německo přivyklo na demokratické počínání. A přitom to byla Evropa, základna evropské civilizace. V Iráku, po víc než třiceti letech krutovlády, zůstal poničený, umenšený národ s mentalitou jakoby nezletilců, bez smysluplné iniciativy se sám od sebe začít starat – ať i odpadky před prahem odstraní stát a jeho nynější přemožitelé okupanti. Vytvořil se takzvaný „komplex měsíce“: Když Američané mohli doletět na měsíc a teď nás osvobodili, proč rovněž okamžitě nedodají prosperitu, nezajistí bezpečnost, pravidelnou dodávku vody, elektrického proudu, proč nezabrání některým našim spoluobčanům to vyhazovat do povětří? Tamější irácká kultura se svou plejádou konspirativních interpretací a racionalizací (třeba že Saddam byl nastrčenou figurkou, agentem CIA od samého začátku) je už taková, že je schopna popřít a znicotnit sebeužitečnější, všeobecně prospěšnou iniciativu – třeba výstavbu a vybavení nové školy či nemocnice.

V této zemi tří nesourodých součástí, na severu vděční Kurdové mají svou autonomii bez krveprolití. Jiná je situace mezi Araby sunnitského přesvědčení – oněch 15 procent obyvatelstva, podílejících se na politické moci, která s pádem Saddama definitivně pominula. V městě Fallúža, momentálním centru odporu, tamější mladíci před rokem oprávněně očekávali, že se stanou součástí vládnoucí elity zásluhou svých regionálních a kmenových konexí. Teď jsou zfrustrovaní, maskovaní, motivovaní směsí radikálního islámu, anti-amerikanismu a pocitu důkladné potupy. Po zmařené naději se dostavila touha po pomstě co možná nejmorbidnější. „Tentokrát jsme zabili a upálili čtyři Američany, jednoho dne to uděláme všem,“ těší se Iráčan ( takto citovaný v The New York Times, 11.4.2004).

Saddam uvěznil a zavraždil rekordní počet muslimů, převážně Šiítů, onu v minulosti potlačovanou většinu národa. Ale i někteří z nich, spolu s bývalou Saddamovou gardou, o moc připravenými funkcionáři strany Baath, se dávají do boje. John F.Burns, reportér týchž The New York Times, cituje svého šoféra, který několik let trpěl v Saddamově žaláři, ale ani on nepociťuje ten minimální vděk vůči Američanům. Pád krutého vládce způsobil bůh, nikoliv nevěřící psi – taková je odpověď.

V dubnu 2004 během jednoho týdne došlo k důkladné změně. Šiíté, kteří měli vynikající důvod se radovat z pádu Saddamova režimu, po roce relativního klidu, rozvášněni kázáním radikálního velebníčka Moktady al-Sadra, financovaného teokratickými vládci v sousedním Iránu , vyrazili do ulic protestovat a pokud možno i zabíjet okupanty. Tento po moci bažící Sadr, věk 31, je obviněn z vraždy výše postaveného konkurenta, a odhadem se těší jen desetiprocentní podpoře Šiítů. Terorizuje soukmenovce, jejichž velká většina se nikterak neshlíží v iránském modelu vlády duchovních, přísně si počínajících reprezentantů nadpřirozena. V Iráku hlavní a nejvlivnější ajatolláh Ali al-Sistani varuje před násilím, nicméně schvaluje odpor vůči okupaci. Ultraradikálního Sadra sice nenávidí, ale není schopen jednoznačně podpořit stanovisko bezvěrců proti muslimovi, jakkoliv hanebnému.

„Okupace je ošklivé slovo v každém případě. A v národě se za ta leta nashromáždilo tolik nenávisti, jedu a to teď vyvřelo,“ tak prohlásil Paul Bremer, hlavní americký administrátor v Bagdádu v televizním pořadu („Meet the Press“ 11.4.04, NBC-TV). Iráčané nenávidí okupaci a přitom jejich naprostá většina, jak potvrzuje nejeden průzkum veřejného mínění , se děsí představy odchodu okupantů. Situace vyloženě schizofrenická. Jestliže však Saddamovi pohrobci, baathisté, cizí teroristé, všelijací ti fundamentalističtí fanatici, usilující zabránit modernizaci, sekularizaci a pluralismu, tvoří jen zlomek iráckého obyvatelstva, proč tedy ta velká většina tolik mlčí a není ochotná zvednout zbraň? Jestliže jsou teď zticha a krčí se v koutě, co se stane v budoucnosti, až okupanti odtáhnou? Přece nelze nechat jen na Američanech toto probíhající bojování v městských oblastech od domu k domu, aniž by se na něm podílely demokracii podporující irácké jednotky. To nikde na obzoru není pár statečných vůdců nového Iráku? Emigranti typu Ahmada Chalabiho národ určitě nespasí.

Thomas L. Friedman, patrně nejlepší a snad i nejvlivnější americký žurnalista, důsledně podporoval vizi demokratického Iráku, která by pak přispěla k tolik potřebné modernizaci v ostatních arabských, dosud žalostně zaostávajících zemích. Současně kritizoval chybné americké kroky jako například okamžité rozpuštění poražené irácké armády a tím i vytvoření rezervoáru půl milionu nezaměstnaných, snadněji pak získatelných do řad bojovníků proti novému stavu věcí. Teď ale v nejposlednější době, Friedman jakož i jiní, donedávna dost optimističtí stoupenci představy úspěšné demokratizace, se vyjadřují spíš s náznakem rezignace, že to byl „noble experiment, always a long hot“ - hodnotný, ale značně riskantní záměr.

Hodně kriticky se vyjadřují nejen Bushovi političtí odpůrci (že měl spoléhat na OSN, na další mezinárodní inspektory, na vyjednávání, na vytváření koalice a tak i získání mezinárodní legitimity), ale i konzervativci, kterým celá ta irácká záležitost byla proti srsti z jiných důvodů: že ti Iráčané jakož i ostatní Arabové jsou nesolidní krvelačná pakáž, jejichž slovu se přece nedá věřit. Od takových jen co nejdál, ať se tam vzájemně podřežou a třeba i sežerou. Že zájmům USA prospěje co nejmenší zapředení do zahraničních problémů – těch nesčetných, nekonečných, nákladných a nezřídka neřešitelných.

Takové pojímání světa má svou tradici od ranného prvopočátku. Už Otec vlasti George Washington v roce 1797 v projevu na rozloučenou varoval před permanentními aliancemi s kýmkoliv. Čtyři roky poté, totéž s ještě větší vehemencí opakoval Thomas Jefferson a od té doby se varování objevují dodnes.

Izolacionismus se prozatím stal dominantní politikou země jen jednou, po první světové válce, která kvůli vzdálené Evropě připravila národ o značný počet jeho synů. Washington odmítl i členství v ženevské Lize národů, dítka idealisty-humanisty Woodrow Wilsona. O zásadní zvrat nadále se neobracet ke světu zády se postarali Japonci útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941. Amerika – arzenál světa - zásobovala a zachraňovala demokracie a při té příležitosti i Stalinovu krutou říši. Po válce pak máme válku studenou a nyní nevděčnou roli zbylé supervelmoci.

Rozkoly ve vlastních řadách – idealisté versus realisté, internacionalisté versus nacionalisté – nelze redukovat na tradiční soutěžení dvou politických stran, Demokratů a Republikánů. Do Vietnamu se zabředli Demokraté Kennedy a Johnson, jakož tam i pak uvízl Republikán Nixon. Jestliže Demokrata Clintona za jeho iniciativu na Balkáně kritizovali zejména Republikáni, před tím to byli Demokraté, kritizující Republikána Bushe I. kvůli válce v Perském zálivu.

Polovina členů Kongresu nevlastní cestovní pas. Nevidí důvod, proč se někam trmácet. Příkladem dohoto izolacionismu je Patrick J.Buchanan, již dvakrát neúspěšný kandidát na prezidentství země. Vychází z pozice nikoliv imperiální síly své vlasti, ale z jejího údajného ohrožení. S notnou dávkou populismu brojí proti volnému trhu, politice liberálního přistěhovalectví, přílivu cizáků a jejich zboží, proti mezinárodním organizacím a vojenské účasti v zahraničních konfliktech. Proč že se máme angažovat v kmenových válkách, do nichž nám nic není , a proč tedy také tento hanebný Irák.

Nejeden takový izolacionista přirovnává nynější situaci k fiasku ve Vietnamu, kde místní podpora amerického úsilí byla patetická a proč se tedy obětovat ve prospěch tak nevděčného národa? Odtáhněme z Iráku se vším všudy, „the failure is an option“ – čili přiznání neúspěchu celého toho tažení je pro nás přijatelnou alternativou, bez ohledu na onu Schadenfreude, škodolibé potěšení našich problematických evropských spojenců.

Takto se ale nevyjadřuje naprostá většina i těch nejpřísnějších zatracovatelů Bushovy politiky. Shodují se v názoru, že takové řešení, i bez ohledu na prestiž USA by bylo katastrofou pro celou oblast Středního východu, že prohru si nemůžeme dovolit a naopak úspěch, jakkoliv obtížně dosažitelný, bude historií právem veleben.

Před námi tedy cest trnitá. Administrátor Bremer v již zmíněném televizním interview, na dotaz, komu 30.června předat v Iráku moc, reagoval dvěma slovy: „Dobrá otázka.“ Nikoliv však dobrá odpověď.

Ota Ulč