ARCHIV

Politická zaklínadla

Každá doba má své cíle, své ideje a političtí dobrodějové či političtí dobrodruzi se snaží seč mohou, aby cesty ke svým cílům obhájili před obecným lidem a aby poukázali na kazisvěty, kteří jim v oné vybájené cestě brání, anebo ji relativizují a zpochybňují. Aby bylo lze obecný lid přesvědčit, je třeba z rukávů tahat argumenty těžkých kalibrů, vymýšlet hesla a v neposlední řadě přijít s nějakým mocným zaklínadlem. Jedním z takových zaklínadel byla a stále je Evropská Unie, aniž ta za to může. Co se toho v jejím jménu nadělalo a ještě nadělá! Ve jménu EU byla po posledních parlamentních volbách sestavena vláda s podporou 100+1 (bohužel ne Dalmatinů), a ti, kdož čtyři roky peskovali ČSSD a ODS z politického spiknutí, u jehož kolébky stála opoziční smlouva, vstoupili do nynější vlády jen a jedině proto, že My, národ, chceme do EU. Lidovci i unionisté podepsali koaliční smlouvu se socialisty, a obecenstvu vysvětlili, že to dělají jen a jedině kvůli Unii a kvůli nám občanům, nikoliv kvůli podílu na moci. Nikdo se laskavě nezeptal, zda volič stojí o to, aby se jím volený zástupce dopouštěl ve jménu národa mravních poklesků a zašťiťoval se jeho jménem a jménem jeho dětí. US-DEU zdála se na dobré cestě uvědomit si, do jakého mravního lívance šlápla, ale pak už poněkolikáté šikovně použila zaklínadlo EU a protože je přeci proevropská, ve vládě zůstane, dokud v EU nebudeme. Zda tam setrvá až do roztrhání těla, uvidí se po volbách do evropského parlamentu. Možná se v EU rozpustí jako kostka cukru v kávě a hlavě státu tím udělá bezmeznou radost, ačkoliv ta se rozpouštění jinak obává.

Jak známo, touha po podílu na moci dělá divy, a tak se politici stále hájí neobhajitelným a dopustí-li se čistě náhodou frapantního pokusu o zneužití senátorské poštovny, se sladkým úsměvem se omluví a jako každý přichycený zloděj vrátí, co zcizili, přičemž se tváří, že šlo o omyl. Nějak se nám popletly kapsy, má ruka ve vaší se ocitla nedopatřením, promiňte, zde je vaše portmoné. A zaklínají se svou ctí a kdesi cosi, váš kabát je tak podobný tomu jejich. A předsedové stran za těmi pokleslými stojí, protože jsme přeci bratři a sestry, odpusťme si a ukažme světu naši křesťanskou velkorysost, Ježíš miloval hříšníky, následujte ho! Mít zástupce v evropském parlamentu je důležitější, než nějaké mizerné poštovní známky ze státní kasy, nečeřte vodu těsně před vstupem do EU. Jenže, jako by ten vstup na politických stranách záležel. Občané sami rozhodli v referendu, ještě čtrnáct dní a jsme v EU až po uši. To jistě, lid se vyslovil souhlasně, ale máme tam společnou cestu, tvrdí zaklínači, mávaje nám štítem EU stále před nosem, nebýt nás, lid by nevěděl, kudy a kam jít. Teď už máme, co jsme chtěli. Jenomže, jak pravil Jan Sladký Kozina: Hin sa hukáže! Říkat hop, než člověk tvrdě doskočí, se nemusí vyplatit. Jeden takový řekl kdysi hop! a místo na hrad doskočil zpět kamsi na Vysočinu. Druhý chtěl na bratislavský hrad doskočit minulý týden a dopadl podobně.

Dalším zaklínadlem je Václav Klaus. Od Sarajeva. Pro někoho odevždycky. Stal se hlavním viníkem. Jako by byl antropomorfizovaným bleskosvodem abbé Diviše. Jeho někdejší souputníci zapomenuli na své rektálně-alpinistické výkony, které předváděli, aby mu mohli být nablízku. Zlézt ovšem takovou horu, nebyli schopni, tak už od onoho památného sjezdu v Poděbradech, kde měli možnost vytvořit legální protiváhu uvnitř ODS, lají. Klaus může za zemi spálenou, vybrakované banky, mravní úpadek, za všechno. Jako by byl nadpozemsky schopný všeho. Když se měla volit hlava státu, tahalo se z rukávu další zaklínadlo, jímž byla posvátnost Hradu. Klaus je přeci vším vinen, nemůže být prezidentem! Nesmí znesvětit svou přítomností Hrad! Jako by se tam už kdysi neprocházel Adolf Hitler a Reinhard Heydrich, Klement Gottwald a ti další až po Husáka. Bude-li Klaus na Hradě, nastane konec světa, Armagedon, říkali čertomalíři. Krom toho nás nevezmou do EU, protože to jeden evropský politik s lascivně vyšpoulenými rty kdysi prohlásil, tvrdili jiní. A my přeci do EU chceme, zatímco Klaus tam nechce, i když říká že chce, ale ve skutečnosti nechce, tvrdili další zaklínači. A tak se to opakuje kolem dokola až dodnes. Klaus je prezidentem už víc jak rok, do EU nás vzali, Hrad se nezbořil. Dělá-li prezident věci dobře či špatně, je zaklínačům celkem jedno, šlape po posvátné půdě jako slon v porcelánu, ať na Hradě nebo v Lánech, Šípka poslal k šípku s jeho nápady a tak dál a tak podobně, jako by to byl nějaký černokněžník. Jenže on je to jen člověk, který na Hradě nějakou dobu pobude a až vyprší jeho mandát, jako každý jiný prezident odejde a přijde jiný. Stačí si jen počkat, naše generace přežila sedm hlav státu. Lze snadno spočítat, kolik jich bylo horších než ta současná.

Řečená zaklínadla se spojila, když přišla hned po posledních parlamentních volbách na přetřes debata o přímé volbě hlavy státu. Ježíšku na křížku, jen to ne, to je ta Klausova oulišnost! Krom toho, zákon by se nestihl projednat, schválit, vstoupit v platnost, mohlo by se stát, že bychom byli bez hlavy státu a vstupovat do EU bez hlavy státu, to přece nejde, to si vymyslel pan profesor, protože ví, že by v parlamentu neprošel. Jenže on prošel. Třikrát o fous, ale prošel. Na rozdíl od jiných. Zaklínači Klause na Hradě nechtěli, koho ale skutečně chtěli, to dodnes nikomu známo není, měl to být prostě kdokoli jiný, a tak navrhovali kohokoliv jiného. Třikrát a dost. Kudy cesta nevede, věděli ovšem bezpečně. Jako by brali rozumy od Járy Cimrmana. Těm, co se zaklínali EU, Klausem a Hradem, se to nějak pomotalo a než bylo na potřetí dovoleneno, žili jsme v bezhlavém státě. Bezhlavý stát chtěl jít do EU, protože tam chtěl, dokud měl hlavu předešlou. Duch s blouděním začal už tenkrát a po roce a půl dochází i na tělo. Ovšem zdá se, že jdeme do unie stále jako hlavy zbavení, přesněji rozumu. Až do poslední chvíle nebylo jisté, jak dopadne hlasování o vetovaném zákonu o dani z přidané hodnoty, který provázelo opětovné zaklínání, v němž byl spleten prezident, EU a lid v jeden bič, kterým se práskalo ve vzduchu a premiér jako pověstný zaklínač Starbuck vzhlížel s kamennou tváří k nebi a doufal, že zaprší. O tom, že se všechny potřebné zákony měly projednat mnohem dřív, ovšem ani slovo, skautské heslo „Vždy připraven“ dávno zapomenuto, svést nepřipravenost na jiného je snazší. Nakonec přeci jen zapršelo, pochroumaný ministr Svoboda dorazil do sněmovny a zaklínači se dožadují náležité odměny.

Protože mnozí politici jsou stále pod vlivem politických zaklínadel (o voličích nehovoře), navrhují toto: milí, námi volení i nevolení političtí reprezentanti, vezměte rozum do hrsti, dokud jste jej zcela dlouholetým zaklínáním nepozbyli. Už se neohánějte EU, neohánějte se Klausem ani Hradem, ani opozicí, která už ze své podstaty v opozici být musí, svými antipatiemi a neláskami, svou žárlivostí, svou ctí a dobrými úmysly, s nimiž chcete lid této země dovést, aniž víte pořádně kam. Nezaklínejte se národními zájmy, pracujícím lidem, daňovými poplatníky a příštími generacemi. To už tady bylo mnohokrát a jaksi vyčpělo. Bez zbytečných řečí a dutých frází se zaklínejte zdravým rozumem. Stačí jen použít. Návod k dostání u každého sedláka.

Mimochodem, přeci jen má koalice 100+1 cosi společného s těmi Dalmatinci: jsou to ty černé fleky. Ani čistírna nepomůže, neboť jak stávalo kdysi na lístcích přiložených k zašlým kabátům: Některé skvrny nelze odstranit bez porušení podstaty látky.

David Jan Novotný