ARCHIV

Václav Bělohradský bojuje proti bílé rase

Václavu Bělohradskému lze vyčíst leccos - rozhodně však ne to, že by tvrdošíjně lpěl stále na týchž názorech. Má recht, takhle je to zábavnější. Naposled omráčil své dobrovolné i nedobrovolné čtenáře (přiznám se, že patřím k těm druhým, článek jsem si přečetl jen proto, že tam autor věnuje pozornost i mé maličkosti) v posledním Salonu Práva 22. dubna t.r. rozsáhlým textem s názvem Dlouhý stín krátkého století. Nedostatek času mi bohužel nedovoluje nic jiného než shrnout Bělohradského názory a stručně okomentovat nejvýraznější pasáže.

Bílé my

Základní notou je zásadní kritika "bílého my". Zdůrazňuji, že tento kipplingovský pojem si vymyslel a vnesl do debaty sám Bělohradský, přičemž se zdá, že jím označuje evropský Západ a USA. Myslím, že je to jen o něco málo nepřesnější než známé označení "křižáci a sionisté". "Bílé my" si neuvědomuje, že je pouze "jedním my mezi mnoha jinými my na této planetě, jehož minulost je navíc jednou z nejodpornějších - náboženské války, hony na čarodějnice, imperiální výboje, masové vyvražďování domorodého obyvatelstva dobytých kontinentů, plynové komory, nukleární bomby." Tyto zločiny bílé my ovšem buď sdílí s ostatními my na této planetě, nebo to často zločiny nejsou a konečně některé jsou úplně vycucané z prstu. Hony na čarodějnice se konaly ve všech společnostech, co jich na světě bylo, a čím byla společnost divočejší, tím jich bylo víc; imperiální výboje jsou příznačné pro všechny mocenské útvary od starověké Babylonie a Egypta přes Alexandrovu Makedonii a Římskou říši až po ruské impérium, které se zhroutilo relativně nedávno. Navíc pokud imperiální výboj pomohl těm, které dobyl (např. zakázal Polynésanům lidožroutství a Aztékům kruté masové lidské oběti) a vůbec přispěl ke kultivaci dobytých území, má své morální oprávnění. Mluvit o masovém vyvražďování obyvatelstva dobytých kontinentů je hysterická lež a nukleární bomby nejsou samy o sobě zločinný vynález, jako ostatně žádná zbraň: záleží na tom, kdo je má v rukou a co s nimi dělá. Američané je použili pouze dvakrát a přispěli tak k podstatnému zkrácení druhé světové války. Ušetřili spoustu životů nejen na vlastní, ale i na japonské straně a pak jimi padesáti let drželi v šachu zbabělé rudé impérium.

Bílé my podle Bělohradského prý dále nese historickou vinu na tragédii Třetího světa, do jehož kontextu islámský terorismus patří. Přitom část "Třetího světa" (Jižní Korea, Tchajvan, Singapur, většina ropných států Blízkého východu a konec konců i Čína) nezažila v posledním půlstoletí tragédii, nýbrž rozkvět, a elita islámského terorismu se rekrutuje ponejvíce z bohatých saudskoarabských rodin. Vydávat Třetí svět za dílo nezodpovědnosti Západu (tedy "bílého my") a volat pateticky, že jde o "skládku hrůz" a že my jsme zodpovědni za jedy, které šíří, je laciné a nevěcné pseudopokání.

Představme si, že by nějaký Afričan mluvil o zločinech "černého my", nebo nějaký Japonec o hříších "žlutého my": je zjevné, že to, co pan Bělohradský předvádí, je kolektivní vina rasy, jakýsi rasismus naruby.

Rozumět znamená soudit

Bělohradský upozorňuje, že "zlo může být racionální odpovědí na svět, který vytvořilo "bílé my" (a připouští pouze, že islámský terorismus je odpovědí "iracionální"). Tím se dostáváme k zásadní věci. Jediné univerzální dědictví, které Západ (rozuměj "bílé my") během své dlouhé a povětšinou zločinné historie vytvořil, je "úsilí o vybudování civilizace, v níž by jednání bylo založeno na porozumění a každá změna by byla výsledkem kritiky nerozumějícího chování". Každé chování, i to nejextrémnější, je srozumitelné jen jako odpověď jednání jednoho historického "my" vůči jiným historickým "my".

Příznačné jsou dvě věci: za prvé, Bělohradský uvažuje čistě v kolektivních pojmech. Ve světě nejednají primárně žádná "my", ale odpovědní jedinci: mohou se sdružit, nebo podřídit se jinému, ale pak za to nesou docela osobní odpovědnost. A za druhé: jistěže je důležité rozumět druhému, druhým: ale pouhé chápání nestačí. Nejde o to, zda ten, k němuž se vztahujeme, dělá něco, co je pochopitelné. Musí to být zároveň taky ospravedlnitelné. Rozumět znamená soudit. Z toho hlediska to, co můžeme označit za zlo, je za všech okolností odpovědí zásadně nepřiměřenou, a iracionální odpovědi jsou odpovědi zlé. Nejsme povinní "chápat" masové vrahy. Přesněji řečeno rozumět masovým vrahům znamená masové vrahy soudit. Jednání lidí podléhá soudu - ostatně i Bělohradský soudí "bílé my" a jeho text je plný moralizování, i když podivně pokrouceného, v tom trochu připomíná moralizování Marxe a Engelse. Myslím, že to není náhoda.

Bělohradský dále píše: čím větší počet aktérů se účastní procesu rozhodování, čím více konfliktů vyvolává, tím je racionálnější". To je do filosofického hávu oděné triviální úsloví "víc hlav, víc rozumu". Nemusí platit za všech okolností, např. pokud by se jím důsledně řídili hasiči, lehne vše, co chytne, popelem. A pokud se aktéři nesnaží dobrat pravdy (která je vždycky a za všech okolností jen jedna, pouze není nikomu předem známa a vyjevuje se teprve v debatě), nýbrž jen například intelektuálně exhibovat, nebude rozhodování racionální, ani když účastníků bude sto tisíc.

Komunismus a kapitalismus jedno jsou

Potud Václava Bělohradského "dialektický liberalismus". Jeho základy se pak promítají i do "liberalismu historického".

Komunismus a kapitalismus podle Bělohradského jedno jsou. Komunismus nebyl smrtelným ohrožením kapitalismu, ale jen "přístupovou cestou k vybudování moderní průmyslové společnosti". Dodejme jen, že to byla přístupová cesta velmi hrbolatá, neefektivní a krajně nelidská. Možná, že z idylického přítmí vědecké pracovny na univerzitě v Terstu na to nebylo dobře vidět. Přesto je to rozdíl, a sice rozdíl naprosto podstatný.

V devadesátých letech Bělohradský očekával, že se rozvine "dialog mezi civilizacemi, osvobozující proces prolínání západních forem civilizace s formami svobody, které mají původ v jiných kulturních vzorcích, než jsou ty řeckořímské." Tato zápasnická terminologie mi nepřipadá úplně přesná. Naše civilizace nemá původ v žádném řeckořímském kulturním vzorci, ale v "kulturním vzorci" židovsko-křesťanském. Navíc nejde o žádný vzorec, je náboženské povahy a jde v ní v první řadě ne o svobodu, ale o pravdu a spasení. Svoboda je jen prostředkem k tomuto cíli, ovšem prostředkem nezbytným. Z tohoto hlediska se sice můžeme a snad musíme snažit pochopit lidožroutství, ale za žádných okolností je nesmíme přijmout, byť i jen jako "jiný kulturní vzorec". Nýbrž musíme je odmítnout a vykořenit.

Bělohradský byl ve svém očekávání ovšem zklamán: vývoj byl po roce 1989 "přesměrován" od zrušení vojensko-ideologických bloků (nezapomeňme, pro Bělohradského "kapitalismus", tj. svobodný svět, a "komunismus", tj. bolševismus, jsou jen dvě rovnocenné varianty cesty k průmyslové společnosti) k pouhému rozšiřování toho nejmocnějšího, od demokratizace světa k hegemonii USA, které unilateralisticky a všemi prostředky sahají po světové moci. Jenže Spojené státy nejsou jen supervelmoc jako každá jiná a podstatně se liší od bývalého Sovětského svazu. Hlásí se ke principům, které sdílím, a proto je podporuji a budu podporovat (nejsem ostatně v ČR a v Evropě sám). Cítím se jim zavázán, udělaly hodně pro naši (i mou) svobodu a chci být vůči nim loajální, i když mi to zatím nepovolil český parlament.

K polemice

A na závěr několik poznámek, které se týkají stylu Bělohradského polemiky a zejména polemiky s mými články. Především je elementární neslušnost dát dohromady několik autorů, kteří se ve svých názorech v mnoha ohledech dosti liší (Daniel Kaiser, Steigerwald, já, Pehe) a připisovat jednomu i to, co řekl druhý. Budu se zabývat jen tím, co vytýká přímo mně.

Prý válka za hegemonii a unilateralismus je podle mne jediné správné pojetí vztahu průmyslového Západu a zbytku světa. Nic podobného jsem neřekl. Nikdy jsem nemluvil o "průmyslovém Západu", průmysl je věc druhotná, zásadní je společné vyznání, a to sdílíme i se zeměmi úplně neprůmyslovými, s mnohými zeměmi "zbytku světa". Proto jsem taky nikdy nemluvil nejen o zbytku světa, ale ani o islámském světě, ale jen o islámském fundamentalismu a terorismu.

Poměrně drzá lež je tvrdit, že jsem prý projevil v minulosti tolik porozumění pro bloudění Němců ve dvacátém století. Neměl jsem a nemám ani trochu porozumění pro bloudění Adolfa Hitlera, Josefa Goebbelse či Reinharda Heydricha. Zato jsem měl a dosud mám velké porozumění pro bloudění německých sedláků z pohraničí a sklářů z Jablonecka: je příliš podobné bloudění jejich českých protějšků po roce 1945.

Bělohradský mi vytýká, že mluvím o Aznarově loajalitě k americkým spojencům, ačkoli si Aznar své rozhodnutí nedal vůbec schválit parlamentem. Daladier a Chamberlain měli ovšem v roce 1938 podporu nejen svých parlamentů, ale i velké většiny francouzské a britské společnosti. Přesto se vůči svému československému spojenci zachovali krajně neloajálně. Loajalita je věc věrnosti zásadám a přátelům. Nezáleží na tom, zda ji potvrdí nějaké hlasování.

24. dubna 2004