ARCHIV

S kým to vlastně bojujeme?

Bin Ládinova organizace Al Kajda je dnes nebezpečím první velikosti. Ve veřejné diskusi a odborné publicistice se již jedná o zdomácnělý fenomén. Symbolizuje sepětí islámského fanatismu a sofistikovaného vraždění postmoderní doby. Je považována za síť s neobyčejně velkými oky, za chobotnici bez hlavy. "Al Kajda, už tak decentralizovaná, se stala ještě decentralizovanější", říká Jessica Stern ve Foreign Affairs, pravděpodobně nejprestižnějším periodiku zaměřeném na otázky zahraniční politiky a bezpečnosti. Je tomu tak? Existuje bin Ládin? Existuje Al Kajda? A záleží na tom?

Bin Ládin

Chovám hluboké přesvědčení, že se kolegyně Stern, a koneckonců mnozí další, mýlí. Bin Ládin, stejně jako Al Kajda, podle mého názoru fyzicky neexistují. Byli dostiženi Američany v Afghánistánu a chytré pumy je vymazaly ze zemského povrchu.

Můj názor se opírá o prostý fakt: od skončení kampaně v Afghánistánu se neobjevil žádný relevantní materiál, který by jejich přežití dokazoval. O "Šejkovi", jak bin Ládina přezdívají, sami teroristé hovoří v symbolických termínech: "neopustíme cestu, kterou Šejk vydláždil, bez ohledu na to, zda existuje či nikoliv".

Kdyby bin Ládin žil, taková slova by nikdy nepadla.Arabové jsou entitou, pro níž je vůdcovský princip podstatou. Již od středověku platí, že se jejich armády rozpadaly ve chvíli, kdy vůdce zemřel. Signifikantní je novější příklad z izraelské války za nezávislost v roce 1948. Palestinským milicím se téměř podařilo vyhladovět obklíčený Jeruzalém. Ve chvíli, kdy byl jejich vůdce náhodně zabit, palestinský odpor rázem ztratil směr a smysl. Jeruzalém byl zachráněn. Podobných příkladů existuje více.

Tato mentalita přežívá i nadále. "Šejk", pokud by byl živ, by si nikdy nedovolil nechat své vrtkavé souvěrce v nejistotě. Jeho existence by byla nade vší pochybnost demonstrována. Nechal by unést redaktora BBC a poskytl by mu detailní rozhovor na kameru, přičemž by mu sdělil intimní fakta, známá omezenému počtu lidí. Bílý dům by od bin Ládina obdržel vzorky tkáně nebo krve k analýze. Nebo dokonalý zvukový záznam k témuž účelu. Kdyby bin Ládin žil, věděli bychom to mimo vší pochybu. Žádný Arab by tuto záležitost nezanedbal.

Al Kajda

Domnívám se, že neexistuje žádná "teroristická síť Al Kajda". Jedná se o marketingový pojem, který se hodí jak vrahům, tak jejich obětem i pronásledovatelům.

Islámské teroristické sítě zjevně občas spolupracují: mají přeci společného nepřítele. Mají ovšem i odlišný organizační systém, odlišnou vůli zabíjet, různé sponzory a různou efektivitu, různě vykládají islám. Není jisté, že tradiční rivalita arabských teroristických skupin byla překonána jenom proto, že se na internetu či videokazetách objevují výzvy ke společnému zúčtování s "Židy a křižáky".

Kdokoli se z tohoto zmatku vynoří, a prohlásí se za spolupracovníka sítě Al Kajda, profituje a dává i bezvýznamnému jednání vysokou přidanou hodnotu. Arabové chtějí svůj symbol, destruktivní individua oltář, na kterém se dá efektně zabíjet. Takové podmínky mohly zrodit "Služebníky Alláha mocného a moudrého", kteří hrozí Francii. V Londýně to možná budou "Saladinovi jezdci".

V reálu se ovšem může jednat o telefonní provokatéry bez jakéhokoli vlivu, ovšem s velkou představivostí. A tak Al Kajda může existovat, i kdyby byla pouhou virtuální iluzí.

Pro armády a zpravodajské organizace Západu je existence "teroristické sítě" rovněž vítána. Není lepší způsob, jak sehnat rozpočtové prostředky. I média chtějí Al Kajdu. Nic se neprodává tak dobře, jako světové spiknutí.

Budování chiméry?

Tímto článkem nechci sdělit, že Al Kajda URČITĚ neexistuje. Pouze to, že nelze doložit, že URČITĚ existuje. Pokud tuto jistotu nemáme, měli bychom pojem Al Kajda vymazat ze slovníku. Víra v existenci "sítě" ničí naše odhodlání bojovat. Buduje obleženeckou atmosféru. Výsledek španělských voleb, doprovázený stahováním armády, je katastrofou přesně tohoto druhu.

Také, věříme-li v "síť", ztotožňujeme všechny muslimy s hrůzami, které se již staly, i s těmi, které nás teprve čekají. To je nepoctivé a zavání to zcela nezápadním pojetím kolektivní viny. Také se jedná o sebevražednou taktiku. Jakkoli se v budoucnosti bude nutně práce protiteroristických služeb brutalizovat a zákonodárství nutně přitvrzovat, musíme v islámském světě trpělivě hledat spojence. Pokud na tuto nutnost zapomeneme, zrodí nám virtuální představa Al Kajdy zcela nevirtuální nepřátelství jedné konkurenční civilizace.

Nejasno

Muslimský extrémismus je na vzestupu. Jeho příčiny jsou především populační, kulturně-náboženské a psychologické. Muslimové zažívají populační boom, v otázce identity mají jasno a prudce roste jejich sebevědomí.

S chudobou tento radikalismus souvisí pouze okrajově. Hmotný status má u muslimů poněkud jiné parametry a nestojí tak intenzivně v centru konání jako na Západě. Představa, že se islamisté vyhazují do vzduchu kvůli hladu, je v podstatě marxistická. Ve světle detailního rozboru teroristické problematiky neobstojí.

Argument chudoby je nesmírně populární v kruzích levice a sociálních liberálů, postižených pocity viny za skutečné i domnělé hříchy Západu v průběhu jeho historie. Tento komplex je doplňován rovnostářskou demagogií a latentním antiamerikanismem, který zatemňuje mysl i možnost racionální debaty. Jde však o další mýtus: chudoba a nevzdělanost nejsou podstatou terorismu, stejně jako bohatství a univerzitní diplomy nejsou zárukou zábran.

Před Západem stojí dva souběžné úkoly. Externí: boj s islámským fanatismem. Interní: inventura hodnot a ujasnění si, zač a proč tento boj vedeme. Jen takto můžeme uspět.

Zdeněk Švácha