ARCHIV

Problém KSČ

Členství v KSČ je patnáct let po pádu starého režimu stále předmětem pozornosti. Prezident je vytýká ministrům a vládním pověřencům. Senátoři je vytýkají prezidentovým kandidátům na soudce Ústavního soudu. Obvinění létá jako pumlíč sem a tam, situace se stává nepřehlednou a bylo by dobré problém zmapovat. Na pomoc si vezmeme vysokého státního úředníka a poslance (oba bývalé členy KSČ) a publicistu, který, pokud se nemýlím, v KSČ nikdy nebyl.

Vysoký státní úředník považuje své členství ve „straně“ za chybu. Člověk má právo dělat chyby. Důležité je, co přijde potom.

Vyjádření je poněkud pythické. Snad chtěl úředník vyjádřit přesvědčení, že bezchybné jednání vede nakonec k tomu, že se delikventovi kompetentní místa vymažou jeho chybový rejstřík. Pozoruhodné je však samo označení: chyba.

Chyba je například špatný výpočet. Nebo nesprávná odpověď na otázku, v kterém roce zemřel Napoleon Bonaparte. Něco morálně neutrálního. Členství v KSČ, takto pojato, se jeví jako technické nedopatření, chybný kalkul, který nevyšel. Díky tomu následovaly nepříjemnosti, ale pokud další chyby nebudou, nějak se to zvládne. Chybu je třeba opravit. Tím se liší od hříchu, kterého je nutno litovat, napravit jej, odčinit. Hřích je například vlézt do špatné společnosti a těžit z její špatnosti.

Dále: Člověk má právo dělat chyby. Například v rámci testu, který obsahuje osmdesát těžkých otázek, se toleruje pět chyb. To ale neznamená, že na těch pět chyb má člověk právo. Chyby se zásadně dělat nemají. O hříších ani nemluvě.

Stanovisko poslance není tak vyhraněně technokratické. Kaje se: „Moje členství KSČ bylo projevem mé tehdejší zbabělosti.“ (Všiměte si, jak jemně naznačuje, že teď už je z toho venku). „Já jsem nedokázal z té partaje vystoupit. Měl jsem strach, doma dvě malé děti…“ Problémem, jak se zdá, není vstup, ale vystoupení. Špatně informovaný cizinec by si na základě toho mohl myslet, že členství KSČ získávali u nás lidé za totáče podobně jako občanství, narozením. Poslanec chtěl však zjevně říci: vstoupit tam bylo docela normální, vlezli tam všichni, kromě pár kverulantů, kteří na nás dnes machrují. Jenže ti to měli lehké: nemuseli pak odnikud vystupovat.

Je zajímavé, že v tom se shodne s naším třetím svědkem, publicistou. Na jedné straně jsou tu „nešťastníci, kteří své členství v KSČ vlečou jako okov“, na druhé „kádrováci“, a kdo z kádrováků nebyl komunistou, má hned pocit, že je lepší. Členství v KSČ je tedy neštěstí, něco jako těžká skolióza páteře. Oběť si zaslouží soucitu, nikoli pronásledování. Pronásledovat je třeba dnešní levici, najmě KSČM.

A tady je problém: zatímco dnešní KSČM je extremistická strana, hlásící se k nevábným tradicím, ale zločinem se zatím nestačila obtížit, KSČ byla zločinecká organizace. Kdyby se nakrásně spojil Špidla s Grebeníčkem a utvořili by koalici, nebylo by to totéž, co někdejší vláda KSČ. A ti, co do KSČ kdysi vstoupili (nebylo jich zase tolik, ve „straně“ byl každý desátý Čech) nebyli vposledku nešťastníci, ale vyčůránkové, kteří si užívali darů života na účet svých spoluobčanů: asi tak, jako když je při závodě na deset kilometrů privilegovaným účastníkům povoleno absolvovat jej na motocyklu. Do KSČ se vstupovat nemělo, stejně jako kdysi v Německu do NSDAP. Samozřejmě, KSČ je něco jiného než NSDAP. Společné mají jen jedno: že se do nich nemělo vstupovat.

Obecněji řečeno, problém je v tom, že naši bližní, které jsme si tu vzali za svědky, se nás pokoušejí vodit za nos. Počítají s kolektivní amnézií. Pokud si budou brát slovo jenom oni, amnézie se nakonec dostaví. Pracuje se na ní už patnáct let.

A tomu je třeba za všech okolností zabránit.

18. dubna 2004