ARCHIV

My nic, my muzikanti

Návrat českých novinářů, zadržovaných v Iráku jako rukojmí, připomíná trochu návrat našich zlatých hochů z Nagana. Nechci nijak problematizovat zjevnou věc: je dobré, že se podařilo zachránit tři lidské životy. Ti tři měli nejprve smůlu, že padli do léčky, a pak štěstí, že si s nimi únosci zjevně nevěděli rady. Únosci byli idealisté – urazili se, když slyšeli v televizi, že jim česká vláda snad chce vyplatit výkupné, o to jim přece vůbec nešlo – a zároveň pragmatici – ukradli zadrženým vše, co se dalo ukrást.

Rozhodující roli prý sehrála výzva českých muslimů. Ti upozornili, že v Česku žijí také lidé, kteří nesouhlasí s okupací Iráku a jimž vadí utrpení tamních lidí. Vzhledem ke způsobu, jakým o Iráku referují už rok všechna česká média odleva doprava, by možná bylo vhodné spíš zdůraznit, že u nás žijí mimo jiné i lidé, kteří s okupací souhlasí (bylo by dobré je pochytat a pak je vyměňovat za unesené), ale chápu, že říkat to teroristům není šikovné. K nesouhlasícím ostatně nejspíš patří i pan Kubal, který loni dokázal americké vojenské cestování do Bagdádu a samovolné hroucení Saddámova režimu v ČT líčit jako napínavé, nervy drásající dobrodružství, v němž jdou Američané od neúspěchu k neúspěchu.

Další vyjednávači zdůrazňovali čistě humanitní charakter české účasti v Iráku (vojenská nemocnice, léčení iráckých dětí v ČR). Oportunně se hovořilo o „Československu“ (které mělo za Husáka a Jakeše se Saddámovým Irákem idylické vztahy): v případě nezbytí zapřeme jako Petr Krista i Velkou sametovou revoluci. Svou roli sehrálo i to, že naše účast v Iráku byla a je poměrně bezvýznamná. Kromě toho měla od počátku ambivalentní charakter: byli jsme jako v té lidové pohádce zároveň nazí i oblečeni: exprezident podle svého zvyku nejdřív podepsal dopis podporující Američany, od té doby je kritizuje. Jeho nástupce jim udělil několik hraběcích rad, doprovázených urážkami na adresu amerického velvyslance. Sociální demokraté se postavili proti imperialistické agresi, jejich pravicoví koaliční partneři je donutili tento postoj výrazně zmírnit. A tak se můžeme teď zároveň prezentovat prezidentu Bushovi jako spojenci USA a teroristům jako někdo, kdo s Irákem nemá nic společného. Politika nese své plody: Špidlu s parádou přijímají v Bílém domě a česká rukojmí teroristická potvora s odporem vyplivne jako nepoživatelné sousto. Český pragmatismus opět triumfuje.

Člověku je jen trochu stydno před tím Italem, kterého teroristé v Iráku, jak píše Právo, „popravili“ (rozuměj zavraždili). Ale co – západní média se teď bezpochyby soustředí na to, aby demystifikovala pověst o jeho údajně hrdinské smrti. Vždyť co by to bylo na světě za pořádek, kdyby si někdo troufnul umřít jinak, než jak bychom umírali v podobné situaci my!

18. dubna 2004