ARCHIV

K dějinám českého oznamovačství

Svět je odjakživa nedokonalý. Kromě lidí, s nimiž si bez problémů rozumíme, ho obývají i tací, s nimiž si rozumíme málo nebo dokonce vůbec ne. Mají jiné, totiž nesprávné názory, a ty nám v lepším případě působí lehkou nevolnost, v horších a častějších záchvaty bezmocné zuřivosti. V zásadě existují a byly vyzkoušeny dva způsoby, jak se s nimi vyrovnat. První je polemizovat, snažit se přesvědčit veřejnost a nakonec i je samé. Je to cesta namáhavá, zdlouhavá a její výsledek je nejistý. Protože nositelé nesprávných názorů bývají často umínění, debaty s nimi neberou konce.

Druhá cesta je jednoduchá a už mnohokrát se osvědčila: zavřít.

V lidských dějinách se střídají období, kdy dominuje ráznost (u nás tomu tak bylo po většinu minulého století) s obdobími změkčilými, která se důrazným řešením vyhýbají. Jedno z nich prožíváme právě nyní.

Naštěstí i v dobách změkčilých se najdou odvážlivci, upozorňující na naléhavou potřebu rázných řešení. Jedním z nich je Benjamin Kuras. Dne 14. 4. zveřejnil v Mladé frontě Dnes následující úvahu:

- Je nutné bojovat nejen proti nebezpečím skutečným, nýbrž i proti nebezpečím pomyslným; jinak hrozí nebezpečí, že se z nich stanou nebezpečí skutečná.

- Jedním takovým pomyslným nebezpečím je návrat sudetských Němců a zánik české národní existence.

- Prostředkem boje nechť je zákon. V zákoně bude řečeno: Benešovy dekrety jsou nedělitelnou součástí a základem českého státu a jeho právního systému; každý, kdo by je chtěl zrušit, se dopouští ohrožení státu a vlastizrady.

Potud Benjamin Kuras. Navrhovaná zákonná úprava s sebou ponese hromadu práce. Především: náš trestní zákon nezná trestný čin „ohrožení státu“, bude jej tedy třeba vytvořit. Dále: trestným činem má být „chtění“. To je něco dosti subjektivního. Bude se tedy delikvent muset přiznat, že se mu chce. Dá se tušit, že po dobrém to nepůjde. Proto je nutno zároveň upravit trestní řád v duchu předpisů z doby Marie Terezie. A konečně: Vážnost zákona by podpořilo znovuzavedení trestu smrti. Není třeba se bát, že by musel být využíván v nějakém nadměrném množství. Pan Kuras si nejspíš právem říká: pár jich pověsíme a ostatním se přestane chtít.

Není taky vyloučeno, že by pan Kuras nakonec souhlasil s následující úpravou: Každý, kdo prohlásí, že Benešovy dekrety je třeba zrušit, dopouští se… atp.

Učiní-li tak, přijde znovu ke cti profese „oznamovačů“, která neprávem upadla v opovržení na počátku dnešního změkčilého období. Pan Kuras se ostatně už s předstihem iniciativně hlásí do jejich řad.

Boj proti pomyslným nebezpečím není samozřejmě vynález pana Kurase. Má dosti bohatou tradici. Ztráta české národní existence nám hrozila v poslední třetině 19. století hned dvakrát: poprvé od skupiny kosmopolitních intelektuálů, kteří se v německém žoldu pokusili vyvrátit samy základy české národní kultury, totiž Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, a po druhé od Židů, kteří nám podřezali Anežku Hrůzovou. O poměrné nevyvinutosti české společnosti v té době svědčí, že nikdo tehdy nežádal reformu zákonů, aby bylo možné vlastizrádce postihovat účinněji. Souvisí to nejspíš s tím, že Češi právem nedůvěřovali rakouskému zákonodárství: určitě by nebylo ochotné vyjít takto vstříc našim národním zájmům.

Ztráta existence národní i třídní nám hrozila po roce 1948: nejprve čím dál tím víc (teze o zostřování třídního boje), pak setrvale. Návrhy na zavírání tehdy vzhledem k dokonalejší legislativě nemusely být spojovány se zákonodárnou iniciativou. Iniciativní jedinci, vystupující s návrhy koho a za co zavřít, se přitom vyskytovali spíše v obdobích, kdy zavírání vzhledem k chronickým potížím režimu vázlo. Dodávali si tak mezi sebou a před veřejností kuráž, a to tak dlouho, až se v roce 1968 režim na krátkou dobu úplně rozložil. V dobách, kdy bylo k zavírání dost sil, přicházely propagandistické kampaně spíš dodatečně.

Oznamování mělo tehdy (stejně jako dnes) podobu obecnou. Nikoho nikdy nejmenovali, ale každý z dotčených (a občas i pár nedotčených) dobře poznal, že jde právě o něho. K oznamování byl určen ponejvíce jeden ústřední list, Právo (pamětníci vědí, že tehdy mělo přívlastek „Rudé“).

Po roce 1989 zažíváme demokratizaci tisku, a tak oznamovačství prorůstá postupně i do dalších médií. Má jistou progresi: zatímco ještě před dvěma roky byl text pana Kurase obdobných parametrů jako ten dnešní odmítnut v Lidových novinách a vyšel pak, jak se sluší a patří, v Právu, tento už pronikl do Mladé fronty Dnes. A tím vzniká jakýsi problém.

Za „totáče“ se oznamovači uplatňovali především v Právu. Naproti tomu oznamovaní do Práva v drtivé většině případů nepsali. Tak byla vytyčena jasná hranice, což zpřehledňovalo situaci. Dnes vzniká málo přehledný chaos: oznamovaným je z nepochopitelných důvodů zatím povoleno psát v novinách, kde publikují jejich oznamovači.

Neměl by se v tom udělat pořádek?

18. dubna 2004