ARCHIV

Zbyli jen chlapci z kostelních sborů

Komise amerického Kongresu prošetřuje činnost současné prezidentské administrativy. V centru zájmu je otázka, zda prezident Bush a jeho lidé udělali před jedenáctým zářím 2001 dosti pro to, aby k atentátům na území USA nedošlo. Jsou však otázky kladené komisí a médii mířeny tím nejlepším možným směrem?

Clintonovy direktivy

Jak jsem již naznačoval v mnoha článcích, dobou naprostého romantismu v bezpečností politice byla éra Billa Clintona. Demokraté oprášili sny o kolektivní bezpečnosti a "šíření demokracie". Tyto ideje se zhmotnily v pravidlech, která prezident uvalil na zpravodajské složky státu. Jedním z nich byl zákaz používat v operační praxi likvidace obzvláště nebezpečných zločinců. Dopad druhého byl podstatně závažnější: prezident zakázal nábor konfidentů s popsaným trestním rejstříkem či zjevnými kriminálními aktivitami.

Důsledky

Důsledky tohoto politicky korektního příkazu na sebe nedaly dlouho čekat. CIA a FBI zjistily, že nadále nemohou používat informace pašeráků zbraní, drogových dealerů, odrodilých teroristů či politických a náboženských fanatiků. Tedy lidí, jejichž znalosti tohoto krutého a politicky naprosto nekorektního světa jsou pro přežití slušných lidí nezbytné. Demokratům v Bílém domě zjevně se odcizila stará pravda: aby si eticky citliví občané Západu mohli zachovat pel své nevinnosti, musí zpravodajské služby využívat služeb ničemných, leč užitečných existencí. CIA, kterou tento nerozumný krok postihl nejvíce, mohla nadále získávat agenty mezi skauty a hochy z kostelních sborů. Zůstaly tak jen prázdné ruce.

Pět nebezpečných let

Podle ředitele CIA Teneta budou američtí zpravodajci potřebovat dalších pět let, než "budou mít USA takové tajné služby, jaké právě potřebují". To znamená situaci, kdy budou špióni schopni adekvátně potírat muslimský terorismus. Důvodů k pětileté prodlevě může být mnoho. Kromě jiného i zbytečný důraz amerických zpravodajských služeb na monitoring rozpadu někdejšího Sovětského svazu, výuka zastaralých metod a nepotřebných jazyků právě v devadesátých letech minulého století. Clintonovy bláznivé direktivy se však na stávající neutěšené situaci podepisují vrchovatou měrou.

Je velmi půvabné, že v médiích si těchto zřejmých faktů vcelku nikdo nevšímá. Pro levičácké intelektuály, kteří v nich tvoří dominantní skupinu, jsou hříchy Clintonovy administrativy nezajímavé. Doufejme, že komise Kongresu dojde k závěrům více realistickým.

Zdeněk Švácha