ARCHIV

Klausova republika

Minulý týden se vyostřil konflikt mezi prezidentem Klausem a Senátem ve věci jmenování soudců Ústavního soudu. Mluvit o vlastizradě nebo ústavní krizi považuji za dosti nadnesené. Nicméně je to jeden ze signálů změny stylu vládnutí, která může ve svých důsledcích znamenat i změnu politického systému. Přitom se dá jen obtížně tvrdit, že by Klausovy kroky byly protiústavní.

Klaus si je vědom významu Ústavního soudu přinejmenším od chvíle, kdy soud zabránil modifikaci volebního zákona do Poslanecké sněmovně, na níž se předtím dohodly opozičně smluvní strany. Vyčítal Havlovi, že jej používá jako třetí parlamentní komoru. Pokusil se jej tedy nejprve ovládnout (což narazilo na odpor Senátu) a následně neutralizovat, což se mu zatím daří. Na podzim proběhnou volby do Senátu, kde má zatím koalice spolehlivou většinu. Ve hře bude mj. 7 mandátů, které kdysi získala nebožka čtyřkoalice (a neobsadili je přitom členové KDU-ČSL). Vzhledem k tomu, že v minulých volbách neuspěli ani lidovci(hrají o 6 mandátů) a sociální demokraté (ve hře jsou tři jejich mandáty), může se poměr sil v Senátě dost výrazně posunout.

Klaus důsledně využívá všechny možnosti, které mu dává ústava, aby vládě znepříjemnil život. Zve si členy vlády na kobereček. Naposled přiměl Špidlu, aby vládní koncepci českého zapojení do EU předložil veřejné diskusi „relevantních politických sil“. Zároveň oznámil, že se zúčastní schůze vlády, na níž bude materiál projednáván. Vrací poslanecké sněmovně významné zákony, které tvoří osu vládní politiky, podrobuje tak křehkou vládní většinu tvrdým zkouškám a svým způsobem ochromuje činnost vlády, protože řada ministrů jsou zároveň poslanci a musí svůj program přizpůsobovat parlamentním hlasováním. Klaus má přitom věcně leckdy pravdu, nedělá nic, co by nebylo v souladu s ústavou a zároveň ovšem také s politikou „nulové tolerance“ koaliční vlády, kterou před časem vyhlásila ODS.

Stejně jako za Havla je tedy prezident hlavou opozice. Dělá to líp než Havel a má lepší pozici. Stojí za ním v současné době nejsilnější parlamentní strana. S druhou nejsilnější stranou, komunisty, udržuje korektní vztahy: dovršil tak proces integrace KSČM do českého politického systému, který zahájil bezprostředně po převratu jeho předchůdce. Komunisté projevují na oplátku vůči českému prezidentovi blahovolnou zdrženlivost (podobně jako po roce 1945 vůči Benešovi).

Dá se očekávat, že po volbách (ať řádných či předčasných) bude Klaus hrát významnou roli při utváření nové vlády a naplní to, o čem marně snil Václav Havel. Bude mít úzké vztahy s nejsilnější vládní stranou. Lidovci jako případný koaliční partner budou odsouzeni k bezvýznamnému sekundování. Páteří opozice se stane KSČM, nanejvýš ještě podporována slabou zemanovskou ČSSD. Je velkou otázkou, co zbude z celého bloku Pravdy a Lásky: jeho integrující osobnost opustila politickou scénu a z portugalské haciendy, bez náležitých politických instrumentů se český politický život dá dirigovat jen obtížně. Bez porušení litery ústavy vznikne u nás prezidentský systém s přesvědčivou podporou v zastupitelských sborech a také ve veřejnosti: v průzkumech veřejného mínění se již tradičně těší největší důvěře prezident, následuje s velkým odstupem vláda. Ze zastupitelských orgánů jsou na tom dobře jedině ty obecní (a částečně ještě krajské. Obě komory parlamentu jsou předmětem nejhlubšího opovržení. Veřejnosti by tedy, jak se zdá, vůbec nevadil posun k něčemu, co by se dalo nazvat „autoritativní demokracií“: o tom, zda v ní bude namícháno víc demokracie (jako v Masarykově ČSR) nebo víc autority (jako kdysi v Pilsudského Polsku, Horthyho Maďarsku nebo Smetonově Litvě) rozhodnou vnější okolnosti, tj. například to, co dovolí EU, a taky to, jak se Klaus s případným tlakem EU vypořádá.

Mladá fronta Dnes 13. dubna 2004