ARCHIV

Opakuje se vietnamský scénář?

Situace v Iráku se v posledních dnech prudce zhoršila. Rozsáhlé ozbrojené nepokoje jako by dávaly za pravdu kritikům americké politiky. V té souvislosti se objevily analogie s vietnamským konfliktem: americké ztráty na životech jsou sice zatím nesrovnatelně menší, ale ochota platit životy v USA a na Západě všeobecně poklesla. Většinou si nedovedeme pořádně představit, co znamená smrt v boji, a hlavně jsme si odvykli s ní počítat.

Do jaké míry je analogie s Vietnamem na místě? Dnešní pozorovatel nemá dost odstupu, aby to dokázal posoudit, a nezbývá než omezit se na nesouvislé poznámky.

Vietnamská operace byl ze strany USA politicky nezvládnutý problém. A Spojené státy nakonec podlehly ve válce s vlastním veřejným míněním.

Od dnešního konfliktu se ovšem dosti lišila. Byla to válka států a součást globálního konfliktu mezi Ruskem a Západem. Rusko bylo tehdy ovládáno útočnou imperialistickou a mesianistickou ideologií, nicméně mezi ruským a západním myšlením existovaly jakési styčné body: i Rusové počítali s tím, že válka má být vedena tak, aby pokud možno šetřila životy vlastních vojáků a vlastního obyvatelstva. Byli ochotni rozlišovat mezi civilisty a vojáky a dodržovat jakési elementární normy zacházení s válečnými zajatci (aspoň do té míry, že nemají být hned a bestiálním způsobem utraceni). Z toho všeho pak vyplynula velká ruská zdrženlivost, pokud jde o nasazení zbraní hromadného ničení.

Navíc Američané válku ve Vietnamu prohráli, ale ani Rusům nepřinesla to, co si od ní slibovali. Z nejrůznějších důvodů tam nemohli a asi ani nechtěli nasadit ve velkém množství vlastní vojáky, situace v Indočíně se jim nakonec úplně vymkla z rukou a vyústila v kambodžskou genocidu.

Irák je docela jiný svět. Irácká diktatura svou brutalitou zastřešovala spoustu nezvládnutých kmenových a náboženských konfliktů. Jejím pádem se území Iráku zhroutilo do beztvarého chaosu, který jakoby nemá žádnou vlastní politickou strukturu ani společnou energii, jež by ji mohla zrodit. Dát mu tvar organizované společnosti bude nesmírně obtížné. Nepřítel sice existuje, ale prakticky s ním nelze bojovat. Obrovská technická převaha okupační armády je k ničemu.

Přitom problém Západu není v první řadě ve zbraních. Západní společnost je čím dál tím víc ovládána pocitem metafyzické viny za své dějiny. Její dějiny jsou něčím, co je třeba odčinit. To také znamená, že pochybuje o legitimitě procesu, jímž se dopracovala ke své síle a svému bohatství. Intelektuální elity Západu jsou přesvědčeny, že nebyly dosaženy legitimními prostředky. Marxismus a následně marx-leninismus neobyčejně prohloubil tento pocit viny. S tím souvisí západní představy o legitimním násilném odporu: je přípustný jen na našem území a jen tehdy, kdy je mimo jakoukoli pochybnost, že jsme byli napadeni. O tom, že jsme byli napadeni, musí být přesvědčeno celé světové společenství, pokud možno včetně těch, kteří nás napadli.

V důsledku toho zůstali Američané v irácké válce skoro osamoceni. Opustili je významní spojenci. Odvrátilo se od nich evropské veřejné mínění. Je snadné vyložit si všechny tyto skutečnosti jako projev slabosti, jako oslabení imunitního systému západní společnosti.

Nepřítel, s nímž je Západ konfrontován, si je naopak svou věcí jistý. Jde mu o to, prosadit svou víru a zmocnit se bohatství, o jehož legitimním nabytí pochybují i sami jeho držitelé. Jde o síť velmi volně propojených guerill, které jako rakovinné buňky prorůstají napadenou společnost (včera afghánskou, dnes iráckou, zítra třeba pákistánskou, pozítří španělskou nebo francouzskou). Nějaké velké zábrany si ani dost dobře nemohou dovolit, byly by v krátké době zničeny.

V důsledku toho nelze vlastně uvažovat o tom, zda se do konfliktu s nimi pustit nebo ne. Člověk se může rozhodnout, že bude (nebo nebude) bojovat, ale ne, zda dostane (či nedostane) rakovinu. Taky není před kým kapitulovat. Heslo západoevropských pacifistů „lieber rot als tot“ nemá v nové situaci valný smysl.

Nová situace svádí k ukvapeným závěrům: Fukuyamova představa o idylické post-historii jako by měla být vystřídána apokalyptickým zhroucením západní civilizace, jejíž technická převaha už není schopna vyvážit mravní rozklad a ztrátu konzistence.

Takových přehnaných závěrů bych se rád vyvaroval. V tuto chvíli jde v podstatě o praktické otázky. Dokáží Američané, opuštěni Evropou, se svým idealismem a nedostatkem koloniální praxe (byla ostatně zavržena jako součást propastné viny Západu) najít nějaký model existence pro postsaddámovský Irák? A vydrží americká společnost náklady a oběti, které ještě bude muset přinést, a nevlídné reakce zbytku světa?

Irák zatím ještě není americkým Vietnamem. Ale na Západě (i u nás) je spousta lidí, kterým neleží na srdci nic jiného, než aby se jím stal, a to co nejdříve.

12. dubna 2003