ARCHIV

Soutěže politické krásy

Průzkumy veřejného mínění, které se zabývají popularitou politických „osobností“ a důvěrou veřejnosti v ústavní instituce, mají poněkud jinou povahu něž ty, v nichž jde o preference politických stran. Preference vypovídají něco o politické realitě a jejich přesnost se dá nakonec poměřovat výsledkem voleb. Jsou o tom, co je. Průzkumy popularity politiků a důvěryhodnosti institucí mluví o stavu mysli české společnosti. O tom, co si lidé myslí, že by mělo být.

Na nejvyšší příčce žebříčku popularity institucí a v tuto chvíli i osobností stojí prezident. Bylo to tak za Havla, je to tak i za Klause. Havel svou popularitu během předlouhé doby, co byl ve funkci, z nemalé části poztrácel, přesto se nakonec pohybovala nad 50%. Dá se usoudit, že sama funkce poskytuje svému držiteli jakýsi 50% bonus. Klaus naopak popularitu cílevědomě nabírá. V ocenění prezidenta se zračí úcta českého člověka k nejvyšší autoritě a potřeba takové autority, Je daleko větší, než by se na základě ustálených představ dalo předpokládat. Prezident je v obecné představě ten, kdo to udělá za nás. Očekává se, že bude politicky aktivní, i když jeho aktivita třeba není docela v souladu s tím, jak je funkce koncipována v ústavě – ostatně i sama ústava je ve vymezení prezidentských pravomocí velmi nedůsledná.

O dosti níže, pokud jde o popularitu a vážnost u veřejnosti, stojí vláda. Ministři, ti, co realizují moudrá rozhodnutí prezidenta. Ministr by měl být nenápadný výkonný úředník pokud možno sympatického vzezření a vlídného chování. Měl by toho dělat co nejmíň, a pokud něco dělá, zbytečně na to neupozorňovat. Má ovšem chodit mezi lid a rozdávat úsměvy, přihlížet sportovním utkáním, účastnit se plesů a anket v zábavných časopisech. Tam, kde o nic nejde, by měl být pokud možno zásadní, a měl by mít nějakou osobní zvláštnůstku (šála ministra Dostála hraje podobnou roli jako pěstěný knír Hercule Poirota). Klasické příklady: Vladimír Dlouhý, Petra Buzková, Stanislav Gross. A z poslední doby nejvýraznější, Pavel Telička, který má proti všem ostatním obrovskou výhodu coby ministr ničeho. Jakmile se ministrovi stane, že shodou okolností musí dělat věci, které jsou buď pociťovány nebo aspoň označovány za bolestivé a nepopulární, octne se na šikmé ploše, z níž není návratu.

V této souvislosti je třeba zmínit specifickou roli ministerského předsedy. Ministerský předseda je dotěrný kverulant, který se cpe mezi prezidenta a jeho ministry, pokouší se mařit komunikaci mezi nimi a vnucovat vládě svou malichernou a scestnou vůli. Vztahy mezi ním a prezidentem jsou proto tradičně napjaté (byly takové za Klause a za Zemana, jsou takové za Špidly). Pokud předseda vlády včas neuteče (Zeman), bývá potupně svržen (Klaus, a je velmi pravděpodobné, že někdo podobného potká i Špidlu).

Docela nejníž stojí termiti: poslanci a senátoři. Kazí prezidentovi a jeho ministrům práci. Vymýšlejí si různé nesmysly, které pak předkládají ve formě pozměňovacích návrhů k vládním předlohám. Mimo to se zabývají už jen vlastním obohacením na úkor nás pracujících (či moderněji řečeno „daňových poplatníků“). Ničemu nerozumějí a dovedou jen žvanit (viz Lenin). Přitom úlohou poslance má být podporovat a iniciativně rozvíjet nápady shora. Takový parlament jsme tu ostatně mnoho desetiletí měli. Když se po listopadu 1989 změnil, cítili se mnozí našinci neprávem opomenuti: a proto např. v prvních měsících práce Federálního shromáždění byla budova obklíčena davem těch, na něž se nedostalo, ačkoli pro tuto práci měli podle svého přesvědčení všechny předpoklady. Řada z nich využívala zjevně vycházky z léčebného zařízení v Bohnicích. Navzájem k sobě řečnili a přesvědčovali se o nekompetentnosti a nelegitimnosti parlamentu. Někteří z nich to činili tak přesvědčivě, že byli druhými nakonec považováni za poslance, nechtě se ocitli na druhé straně barikády a měli co dělat, aby unikli projevům lidového hněvu.

Je zjevné, že politický systém, střižený podle přání lidu, by byla jakási osvícená diktatura. Je tu ale jedna světlá výjimka. Trvale se velké důvěře těší obecní zastupitelstva. Voleb do nich se pravidelně účastní přesvědčivá většina voličů. Přitom platí, že čím menší obec, tím větší volební účast. V obecních volbách se postupně prosazují i politické strany. Na téhle nejnižší úrovni tedy lidé berou zastupitelskou demokracii vážně. Zjevně už poznali, k čemu je dobrá. Zájem o demokracii se pomalu přelévá i do reputace krajských zastupitelstev. Snad je to příliš optimistický závěr, ale člověk má jakousi potřebu optimismu. Bude-li české společnosti dopřáno dost času, proroste náklonnost k demokracii jako svlačec nebo břečťan z obcí přes kraje, Sněmovní ulici, Valdštejnský palác a Strakovku nakonec až na Pražský hrad. Problém je jen v tom, že toho času by muselo být opravdu hodně.

11. dubna 2004