ARCHIV

Jsme malí, slabí – dosti těchto řečí!

Nevzpomínám si už, z kterého národního klasika je to citát. Vybavil se mi, když jsem minulý týden četl v novinách rozhovor s šéfem jisté PR agentury, která se podílí na volebních kampaních politických stran. Pro ČSSD chystala akci, která měla začít nepoliticky a zaměřit se na mindráky, ale i na hrdost našeho národa. Plakáty a billboardy měla zdobit hesla: Nejsme malí! Nejsme hloupí! Nejsme slabí! Bylo dokonce naplánováno, že do hlediště arény Sazka pronikne klaka, která bude skandovat: Naučíme Němce česky! Naučíme Rusy česky!

To je malý příklad, na němž se dá demonstrovat zcela obecný problém: mindráky a hrdost jsou dvě docela odlišné věci a není radno je plést dohromady.

Tak například: velký člověk nemusí skandovat „nejsem malý“, protože to každý vidí. Zato malý člověk muže volat „nejsem malý“ až do aleluja, a nevyroste tím ani o centimetr. Být malý není žádná hanba a skutečný handicap je to teprve tehdy, když si to nejsme schopni připustit.

Nebo: ten, kdo křičí do světa „nejsem hloupý“, to dělá nejspíš proto, že má pocit, jako by ho jeho okolí mělo za blba. Což svědčí o tom, že si svou chytrostí není až tak jistý. Přitom hloupost an sich se skládá z řady konkrétních hloupostí (například z neochoty připustit si, že jsem malý). Je v zásadě léčitelná, ne však skandováním.

Za třetí: být malý neznamená ještě nutně být slabý. Být silný chce ovšem trénink, tedy práci. Ten, kdo volá „nejsem slabý“, si cvičí pouze hlasivky a lícní svaly. Antropologové přitom prokázali, že příliš vyvinutá lebeční muskulatura zabránila kdysi jedné větvi našich předků, aby se jim zvětšil mozek.

A konečně pedagogické sklony. Naučíme Němce, Rusy česky se myslí obrazně: ukážeme jim, co jsme zač. Rovina příměru je však šťastná. Přivést Němce a Rusy k tomu, aby se učili česky, znamená přesvědčit je, že se jim to vyplatí, protože jsme sice malí, ale nikoli hloupí a slabí. K tomu ovšem není skandování na stadionu tou nejšťastnější cestou.

Hrdost a mindráky je třeba držet od sebe v praktické politice. Například premiér Špidla se nedávno při své návštěvě ve Finsku obul do sudetských Němců (obvyklá reakce sociálnědemokratických politiků, když se octnou v úzkých). Na téma majetkových restitucí prohlásil: „Já jsem ochoten k jakékoli restituci, já jsem ochoten k čemukoli, ze jediné podmínky: posaďte k tomuto stolu dvacet osm mých příbuzných, které jste zavraždili za druhé světové války. Protože toho nejste schopni, nebudeme se vracet k minulosti.“ A poukázal na Pařížské reparační dohody, umožňující konfiskovat německý majetek. České reparační nároky byly prý zatím uspokojeny z pouhých 2%.

Premiéru Špidlovi zcela důvěřuji, věřil bych mu tedy, i kdyby uvedl dvojnásobný počet zavražděných příbuzných. O to taky nejde. Nejde ani o to, že majetkové restituce sudetoněmeckého majetku nejsou možné, v tom se shodneme. Problém je v tom „vy“: „vy“ jste zavraždili. To je jakási mírnější obměna krevní msty: váš kmen zavraždil, náš kmen mu za to zrekvíroval majetek. Logika mladší doby kamenné.

Též by mne zajímalo, jak hodlá v případě, že sudetští Němci nepřestanou zlobit, dosáhnout konfiskace padesátinásobku toho, co bylo zabaveno po válce. Akce se zjevně neobejde bez války se SRN. Obávám se, že nynější stav naší armády činí její výsledek nejistým. A není příliš pravděpodobné, že bychom ho zvrátili, když budeme křičet, co nám síly stačí: nejsme malí, nejsme hloupí, nejsme slabí – a naučíme Němce česky!

Mladá fronta Dnes 6. dubna 2004