ARCHIV

Svět bez hranic a Nová Evropa

Krátce před posledními „federálními“ volbami prohlásil Václav Havel v souvislosti s „maďarskou otázkou“, že nejde o to, aby se hranice v naší části Evropy všelijak posouvaly sem či tam, ale aby postupně ztratily smysl. Představa světa, kde hranice ztratily smysl, je ovšem děsivá: hranice tu totiž nejsou proto, aby vyvolávaly konflikty, ale naopak proto, aby konfliktům předcházely. Platí to jak o hranici mezi dvěma pozemky v zahrádkářské kolonii, tak o hranici dvou okresů – a výjimkou pochopitelně nejsou ani hranice mezi národy. Slovy staleté moudrosti: dobré ploty dělají dobré sousedy.

Jen nevhodně vedená hranice ztrácí svůj smysl, neboť se stává zdrojem nepřátelství. Nedávné „tragické události“ v Kosovu, tedy vraždění Srbů, předvedly opět s krutou názorností, jakým peklem je život v místech, kde hranice svůj smysl postrádají.

Havel ovšem nebyl prvním prezidentem na pražském Hradě, jehož úvahy na téma hranic musíme považovat za poněkud zmatečné. Ještě v roce 1918 se T. G. Masaryk domníval [1], že stanovení nových hranic po zániku Rakouska-Uherska a Osmanské říše bude vcelku hladkou záležitostí:

Jakmile se národové uklidní a přijmou zásadu sebeurčení, rektifikace ethnografických hranic a minorit provede se bez rozčilení a na základě věcných úvah. (s. 98)

Při psaní Světové revoluce [2], o sedm let později, byl ovšem o poznání zdrženlivější:

Naši a také rakouští Němci se dovolávali práva sebeurčovacího a autority Wilsonovy. (...) Skutečně toto právo, které se také hlásalo s naší strany a již před válkou, posud jasně formulováno nebylo. (s. 526)

Otázkou zůstává, odkud bral Masaryk v roce 1918 jistotu, že se cokoli provede bez rozčilení „jakmile národy přijmou zásadu sebeurčení“, když ji ani po sedmi letech nedokázal formulovat? A jak vůbec mohl něco tak vágního označit za zásadu? Masaryk zjevně neměl tušení, o čem mluví.

Různých hledisek, návrhů, nápadů a zájmů bývá v každém dějinném okamžiku nepočítaně. Učinit z některého hlediska princip, zásadu, není vůbec snadné: vyžaduje to ochotu všech zúčastněných – včetně navrhovatelů – podřídit se danému hledisku v každém konkrétním případě. Žádné obecně platné pravidlo se však po Velké válce nepodařilo najít (uvedené citáty jsou v tomto ohledu dostatečně výmluvné) a o sedmdesát let později tak neměla Evropa národům rozpadající se Jugoslávie co nabídnout.

Češi se samozřejmě nemusejí oddat nějakému exkluzivnímu sebemrskačství: jde o evropského kostlivce v evropské skříni. Právě tak si ovšem nemůžeme jednoduše umýt ruce a alibisticky prohlásit, že zpytovat svědomí by měl hlavní evropský vítěz Velké války. (A měla ta válka vůbec vítěze?) I česká politická reprezentace tehdy podlehla iluzi, že svět, v němž se nelze dovolat obecně platných pravidel, může být docela dobře obyvatelný, a dokonce – alespoň pro někoho – výhodný. Vinou této iluze dnes bezmocně přihlížíme balkánským násilnostem, neboť takový svět se nakonec stává neobyvatelný pro všechny.

Havlovi tedy nakonec nelze mít za zlé, že se rozhodl strávit svůj důchod nikoli na Balkáně, kde současné hranice postrádají smysl, ale v Portugalsku, jehož hranice se Španělskem nebyla zpochybněna ani v letech 1580-1640, kdy obě země tvořily personální unii.

[1] T. G. Masaryk: Nová Evropa, Gustav Dubský, Praha 1920

[2] T. G. Masaryk: Světová revoluce, Čin a Orbis, Praha 1925

Martin Vrba