ARCHIV

Pesach a český exodus

Na toto úterý (6.4.) připadá 15. den měsíce nisanu, první den svátku Pesach, připomínajícího vyjítí lidu Izraele z Egypta. Židé po mnoha strázních a pověstných desíti ranách egyptských, jež Hospodin seslal na neoblomného faraóna, opustili dům otroctví a vedeni Mojžíšem, vydali se na dlouhou, čtyřicet let trvající cestou pouští. Před odchodem synové Izraele obětovali beránka, jehož krví pomazali dveře svých příbytku, takže anděl smrti oné noci takto označené domy překročil (proto hebrejský název pasoach, znamenající přeskočit) a zahubil všechny prvorozené egyptské syny. Po této poslední ráně už faraón onen psychický nátlak nevydržel, neboť byla nejhorší, a lid izraelský propustil. Židé si tuto událost každoročně s příchodem jara připomínají a po osm dní slaví tento poutní svátek, který se rovněž nazývá svátkem nekvašených chlebů (macot), a který bývá zcela mylně označován za židovské Velikonoce, ačkoliv s nimi nemá zhola nic společného, pomineme-li fakt, že v roce 33 nového věku Jošua ha-Nocri přijel do Jeruzaléma právě před začátkem Pesachu a řád sederové večeře, která se pořádá v předvečer svátku, upravil pro svých dvanáct stoupenců svérázně po svém a dal tak vzniknout oné pověstné Poslední večeři Páně. Ale to je docela jiná historie, nyní je řeč o exodu a připomínce vzdoru, který Izrael projevil vůči svým utlačovatelům, a touhy po vysvobození, jež se naplnila.

Už popatnácté od roku 1989 si zcela bezděky s příchodem Pesachu vzpomenu na jeden detail z biblického vyprávění, který připomíná cosi, co je v této zemi společné všem lidem, bez rozdílu náboženství a světonázorů: je to lidská vlastnost, již ponejprv v dějinách písemnictví popisuje kniha Exodus a jež je z hlediska vyprávění příběhů doslova archetypální. Dva měsíce a patnáct dní po odchodu z otroctví totiž začali všichni Izraelité reptat proti Mojžíšovi a jeho bratru Áronovi: „Kéž bychom byli zemřeli rukou Hospodinovou v zemi egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme jídali chleba do sytosti; neboť vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste usmrtili všecko toto shromáždění hladem!“ Ještě před nedávnem nespokojenost s egyptskou tyranií a útlakem faraónovým, nezlomná touha po svobodě, ochota následovat své vůdce, brzy na to nostalgická vzpomínka na plné hrnce masa a dostatek chleba. Jak snadno člověk vytěsní ze své mysli to špatné a vzpomíná jen na příjemné věci. Vždyť ono to v tom Egyptě nebylo tak zlé! Ozvěna onoho výkřiku se nese tisíciletími. Vždyť ono to za Gustáva Husáka nebylo tak zlé! Měli jsme co jíst, práci jsme měli zajištěnu, měli jsme sociální jistoty, plné hrnce masa a dostatek chleba. Od chvíle, kdy se tato země dostala z područí komunistických faraónů, kdy lid začal být svoboden a svůj osud dostal po čtyřiceti letech konečně do vlastních rukou, začali mnozí, stejně jako izraelité, reptat proti svým vůdcům. Zapomněli na útlak, protože ten se přeci dal přežít, zvlášť, když se s režimem spolupracovalo a člověk projevoval náležitou loajalitu. Maul halten und weiter dienen, jak říkával Josef Švejk. Lidé zapomněli na to, že byla omezována jejich práva, jejich rozhodování a svobodná vůle, že mnozí, kteří se odmítali podřídit, byli perzekuování a vsazováni do žalářů, jejich potomci nemohli studovat, svobodně se pohybovat po světě. Leč vše zapomenuto, mnozí reptají ještě po patnácti letech. Kéž bychom zemřeli v socialismu, kde jsme sedávali nad hrnci masa! Jako by bylo lehčí snášet útlak, nežli nést břemeno svobody, jako by plný žaludek měl přednost před lidskou hrdostí a důstojností. A tak pohrobkům rudých faraónů stoupají preference, stín minulosti se táhne českou krajinou, i když je slunce v nadhlavníku.

Před patnácti lety jsem prohlásil, že české putování k oné zemi zaslíbené, to jest k zemi svobodné, prosperující a demokratické, již někteří věhlasní prognostici slibovali dosáhnout během pěti let, bude trvat stejně dlouho, jako to trvalo lidu Izraele, tedy čtyřicet let. Nešlo o žádné věštecké nadání, nýbrž o logické počty. Dítka, která se po českém exodu narodí, dorostou, založí rodiny a teprve jejich dospělé děti budou žít v opravdu svobodné zemi. Mnozí mě měli za nebezpečného pesimistu. Přece to musí jít rychleji, my to přeci zvládneme daleko dřív, mínili, aniž si uvědomili, že opravdu svobodní mohou být jen ti, co nesvobodu znají pouze z doslechu, ti, kteří sebou svou neblahou zkušenost nevláčí jako kouli na noze, že jedině čas může odplavit nánosy z duše národa, což znamená, že valná část z těch, co byli na začátku cesty, logicky do oné země zaslíbené nikdy nevstoupí. Měli by ovšem žít s vírou, že se jí dožijí jejich potomci a prapotomci, že tedy onen exodus nebyl vůbec marný. A tak těm, kteří mi druhdy vyčítali přílišnou skepsi, vzkazuji: hlavu vzhůru, vždyť zbývá už jen pětadvacet let! Pokud se ovšem EU, do níž na počátku příštího měsíce vstoupíme, během té doby nepromění díky těm, kteří koketují se socialismem a těm, kteří a něj s nostalgií vzpomínají, v novodobou obdobu starého dobrého Egypta. Ovšem lepší, nežli skeptická poznámka na konec, bude přání chag sameach!, Pěkné svátky!

David Jan Novotný