ARCHIV

Úvahy o čtyřech mýdlech

Stále patrnější zánik US je pochopitelně katalyzátorem úvah na staré známé téma: prostor pro konečně slušnou politickou stranu, tu, „na kterou mnozí tak dlouho čekají“. Všichni ti, kteří na ní skutečně čekají, vycházejí samozřejmě z předpokladu, že současná nabídka na politickém trhu je příliš chudá. Připojil se k nim i Milana Hamerský v článku Chybné teze o Unii svobody (MfD, 19. 3. 2004). Jeho poměrně krátký text velmi názorně ukazuje, v čem je tento základní předpoklad sporný, je však napsán jako polemika s Karlem Steigerwaldem; reaguji na něj tedy touto cestou, protože tištěná média si už z prostorových důvodů nemohou dovolit „nekonečnou polemiku“.

Zúžení možností

Podle Hamerského zde máme dvě „specificky zaměřené skupiny“ (preferující černou, potažmo rudou) a potom velkou část „zákazníků“, která si „usnadňuje výběr zúžením možností na dvě, výrobek X buď v růžovém, či modrém provedení“. A autor, v zajetí metafory „politického trhu“, vznáší řečnickou otázku: jsou čtyři kávy, mýdla, piva, auta dost, či ne?

S jistou licencí lze voliče opravdu popsat jako zákazníka, jinak ovšem Hamerského srovnání kulhá na obě nohy. Neboť zatímco po zaplacení u pokladny si můžeme opravdu odnést každý „své“ mýdlo či „svou“ kávu, na politickém trhu nikdy nedosáhneme toho, aby měl doma každý svou vlastní vládu; vládu máme po volbách pouze jednu, pro všechny stejnou, jinak by to nebyla vláda

A může-li být vláda pouze jedna, z kolika alternativ jí máme vybírat? Existuje nějaký optimální počet možností? Na to lze dát velmi prostou odpověď: jedna je málo a tři jsou moc. Jedna je pochopitelně málo, protože o „alternativě“ se dá hovořit teprve u dvou a více možností. A tři jsou moc, protože systémy tří a více stran jednak odstraňují zřetelnou hranici mezi vládou a opozicí, hlavně však nevedou žádnou stranu k přijetí skutečné zodpovědnosti. I vládní strany jsou tak trochu v opozici, všechny mluví do všeho a nakonec vlastně žádná za nic nemůže. Tento efekt již před půlstoletím velmi dobře popsala Hannah Arendtová ve třetí části Původu totalitarismu [1]. Mimo jiné se zde vysvětluje, proč anglosaský svět nikdy nezažil ono znechucení politickými stranami, jaké postupně zachvátilo celý evropský kontinent:

„V systému dvou stran jedna strana vždycky reprezentuje vládu a skutečně zemi vládne. Vlády utvářené aliancemi mezi stranickými vůdci jsou vždy jenom vládami stran a jasně se odlišují od státu; ten je i nadále nad nimi i mimo ně. Jedním z méně významných nedostatků tohoto systému je, že členové kabinetu nemohou být vybíráni podle kvalifikovanosti, neboť ve vládě je zastoupeno příliš mnoho stran a ministry je nutno vybírat podle dohod mezi stranami. Mnohem důležitější je však skutečnost, že systém mnoha stran nikdy neumožňuje, aby kterýkoli jeden člověk či kterákoli jedna strana přijala plnou odpovědnost, a v důsledku toho se přirozeně žádná vláda , vytvořená dohodami mezi stranami, nikdy necítí zcela odpovědná.“ (s. 363)

Úsilí o alternativu

„Být na trhu s výrobkem pro 6 procent lidí je nevděčné. Vysmívat se někomu, že usiluje o alternativu, znamená nepochopit podstatu soutěže,“ čteme dále v Hamerského textu. Jakoby autor nežil posledních deset let v Česku, ale spadl před pár týdny z Marsu: motivem otců-zakladatelů všech těch „alternativ“ přece vůbec není ochota k přijetí nějaké nevděčné úlohy, ale docela obyčejný chytrácký kalkul: existuje jisté procento lidí, kteří nevědí, koho volit – co kdyby tedy volili zrovna nás? Šance je poměrně malá, ale za pokus nic nedáme. Při posledních volbách do sněmovny se takovýchto proč-to-nezkusit stran našlo rovných pětadvacet; není panu Hamerskému nápadné, kolik lidí se hlásí o tak nevděčný úkol?

Nářky nad nedostatkem alternativ jsou navíc samy o sobě pochybné: každý, kdo se měsíc co měsíc pokouší o nějaký kloudný rodinný rozpočet, vidí velmi názorně, z čeho všeho musí každou chvíli slevit, kolik věcí musí pro tentokrát oželet, a že nejedno přání zůstane jen přáním. Nemusíme ovšem zůstat jen u rozpočtu; pohleďme jen na schopnosti svých dětí. Nechtěli bychom, aby jich měly víc, nebo aby alespoň věnovaly více času těm, jimiž je Bůh obdařil? A – koneckonců – pohleďme každý sám na sebe!

Máme-li však někomu vyjádřit podporu, mnohý z nás trpce zjišťuje, že „nemá koho volit“: žádná strana pro něj není dost dobrá, žádná se nekryje s jeho představami, žádná nesplňuje jeho přání beze zbytku. Rozumná strana se ovšem nebude orientovat přednostně na takovéhoto voliče. I kdyby jí dal hlas, za čtyři roky už jí nepodpoří; do té doby ho přece tolikrát zklame...

Diskuse jako podstata politiky

Slušnou politiku si bez otevřené diskuse nelze představit, přesto bych se však zdráhal napsat, že „diskuse je podstatou politiky“, jak tvrdí Milan Hamerský. Z jeho teze nicméně zjevně vycházeli tvůrci naší ústavy; Ústava České republiky totiž svěřuje výkonnou moc celé vládě, tedy všem a nikomu.

Uvažme však, že Američané si mohou – pokud jde o výkonnou moc – ve finále vybrat pouze mezi dvěma kandidáty na prezidenta. A žádnému Američanovi takovéto „zúžení možností na dvě“ nevadí.

Volba ze dvou je stále ještě volba, ba možná je to ten nejpoctivější druh volby, jaký jsme dosud vymysleli. Hlavní je, že prezidentem se nakonec stane jen jeden.

Všechny tuzemské řeči o omezování politické soutěže mají jednu velmi smutnou příčinu: pro samé vzývání bohyně Diskuse jsme už dávno zapomněli, jak důležitá je v politice odvaha učinit rozhodnutí a nést za něj následně odpovědnost.

[1] Hannah Arendtová: Původ Totalitarismu, OIKOYMENH, Praha 1996

Martin Vrba