ARCHIV

Válka v Iráku – rok poté

Od spojenecké invaze v Iráku uplynul rok, a je jasně vidět, jak obrovské potíže válka západnímu světu způsobila a způsobuje. Ještě před jejím vypuknutím se veřejnost západních zemí sjednotila k odporu srovnatelnému s tím, co se dělo v poslední fázi prohrané vietnamské války. Navíc se poprvé od skončení války projevily zásadní rozpory mezi velkými evropskými mocnostmi (Německo, Francie) a USA. Vypadá to, že s pádem společného nepřítele, sovětského Ruska, vzala za své i jednota západního světa.

Bylo velké štěstí, že sama válečná operace trvala jen tři neděle, podílelo se na ní relativně málo vojáků a také počet obětí na obou stranách nebyl velký. To vzalo protiválečným akcím na čas vítr z plachet. Vleklé potíže s obnovením pořádku v obsazené zemi mu však záhy dodaly novou sílu. A další mimořádný impuls znamenají nyní teroristické atentáty v Madridu.

Přitom islámští teroristé sami o sobě (také irácká válka byla v podstatě operace na omezení jejich síly) jsou jen nepočetné, volně provázané skupiny lidí; ovšem lidí přesvědčených a odhodlaných, kteří svou věc, ať už si o ni myslíme cokoli, berou „smrtelně“ vážně a nedělá jim potíže za ni položit život. Je přitom těžko představitelné, že by se například prosadili v komunistické Číně. Také je známo, že když se za druhé světové války pokusilo nacistické Německo vysadit diverzní skupinu ponorkou na pobřeží USA, byli členové komanda v krátké době pochytáni. Tím má být řečeno pouze to, že nebezpečnost takových hnutí závisí také na stavu protivníka. Je to mikrob, který napadá organismy, jejichž imunitní systém je dramaticky oslaben.

Proti teroristům stojí Západ se svou ideou „multikulturality“. V jejím základě leží postmoderní teze: každý máme kousek pravdy, stačí ty kousky poskládat dohromady a vznikne z toho pravda celá. V praxi to ovšem dopadá tak, že výsledkem je chaos a bludný kruh násilí: viz poslední události v Kosovu.

Islámští teroristé jsou jistě nepřátelé multikulturality. Přitom není pravda, že by se jejich ideje s idejemi Západu vůbec neshodovaly.

Západní společnost se doposud nevzpamatovala z ataku marx-leninismu. Převzala z něho především přesvědčení, že když se někdo něčeho dopracuje, stalo se tak na úkor ostatních (zejména těch, co nedělají nic) a je tedy z hlediska vyššího principu mravního nutné, aby se s nimi o plody své práce bratrsky podělila. Odtud obrovský komplex viny (viz například hloupé řeči o „syté říhající Evropě“). V této věci jsou si mnozí Evropané a islámští teroristé zajedno. I oni věří v propastnou vinu Západu a vyvozují z toho důsledky.

Jinou na Západě všeobecně sdílenou představou je, že tak krutou věc, jako válka, je možné vést jen ze zcela čistých, to znamená ideálních pohnutek. I této představě daleko spíš odpovídá úsilí islámských teroristů, bojujících za svou víru, kdežto Američané a jejich spojenci chtěli iráckou invazí nepochybně v neposlední řadě odříznout protivníka od ropných zdrojů a dostat je pod kontrolu.

A konečně: zdroj legitimity tak závažných rozhodnutí, jako je vyhlášení války, je vůle lidu. Lid se ovšem může mýlit: ve třicátých letech podporoval v Německu Hitlera, v roce 1938 podporoval ve Francii a Británii Mnichovany, po roce 1945 u nás komunisty a komunistické kolaboranty. Pokud nevěříme, že existuje instance, k níž se lze odvolat i proti vůli lidu, musíme zavrhnout loajalitu(např. premiéra Aznara) ke spojenci a čas od času posvětit věrolomnost a kapitulantsví.

Problém Západu není v tom, že vždy znovu kriticky zkoumá svá rozhodnutí z hlediska jejich oprávněnosti a měří je měřítkem legitimity. Problém je v tom, že ztratil všechna měřítka a tone v nejistotě. Proto je pro islámské teroristy snadným cílem.

Mladá fronta Dnes 22. března 2004