ARCHIV

Kosovo

Čtyři albánští výrostci se pokusili přeplavat kdesi v Kosovu řeku. Tři se utopili, čtvrtý se zachránil. Zpráva se jako blesk roznesla po celé provincii, ovšem s dodatkem, že je do řeky zahnali Srbové. Nato se přímo pod nosem bezmocných jednotek KFOR rozpoutal regulérní pogrom na kosovské Srby. Desítky lidí byly povražděny, stovky uprchly, jejich domy a srbské kostely byly vyrabovány a vypáleny. Čeští vojáci, jejichž úkolem je chránit srbskou menšinu, dokázali obyvatele oblasti, kterou mají na starosti, odvést do bezpečí. Na to, aby ochránili jejich majetek, už jejich síly nestačily.

Odpovědí na násilí v Kosovu byly obrovské demonstrace v Srbsku. Země, která po zavraždění premiéra Djindiče zažívá jakousi recidivu nacionalismu, je na nohou: v Bělehradě a v Niši shořely mešity. V Bělehradě vzalo málem za své i albánské velvyslanectví, ačkoli Albánie nemá s nepokoji v Kosovu nic společného.

Je těžké cítit sympatie k Srbům, tam, kde byli v přesile, nechovali se jinak než teď Albánci v Kosovu. A je stejně obtížné chovat sympatie ke kosovským Albáncům, o aureolu nevinných obětí etnické čistky se připravili svým řáděním v době, kdy Kosovo obsazoval mezinárodní kontingent. Bylo by jen dobré zabránit oběma vystresovaným společenstvím, aby se navzájem vyvraždila: a nynější uspořádání v oblasti tomu příliš nenapomáhá.

Základní myšlenka, na níž stojí statut dnešního Kosova, je spojení nepříjemného s neužitečným. Provincie je formálně součástí Srbska. Každý rozumně uvažující člověk ovšem ví, že fakticky se jeho součástí v historicky dohledné době stát nemůže. Ale už jen vyhlídka na to stačí, aby udržovala většinové albánské obyvatelstvo ve stresu a nejistotě. Dovedou si barvitě představit, co by následovalo, kdyby se jednotky KFOR stáhly a jejich místo zaujala srbská armáda. Zato ani přítomnost jednotek KFOR, jak vidno, nezaručuje srbské menšině nic víc než naději na holé přežití. Není divu, že v této situaci stačí malý podnět, a roztočí se kolotoč násilí, který je pak velmi obtížné zastavit.

Neexistuje jediný rozumný důvod, proč držet tento nesmyslný útvar pohromadě a zároveň z něj činit součást Srbska. Historické reminiscence, které většina obyvatel provincie nesdílí, jsou platné asi tak, jako by byl Čechům platný odkaz na zakladatelskou horlivost Přemysla Otakara II., kdyby vznesli nárok na Kaliningrad. Aby tak absurdní politika neskončila v krátké době katastrofou, je nutno ji prosazovat velkou silou a navíc v době hlubokého míru a stability. Doba míru a stability v Evropě madridskými atentáty skončila. Kdysi, před pár lety, snad bylo ještě možné radikální řešení: etnické rozdělení provincie (které by ovšem vyžadovalo rozsáhlejší oboustrannou výměnu obyvatelstva) a její rozdělení mezi Albánii a Srbsko. Neobešlo by se to nejspíš bez kompenzací (připojení Srbské republiky v Bosně k Srbsku) a destabilizovalo by to sousední Makedonii. Dnes už je i na to pozdě.

Zbývá hořký plod nezodpovědného experimentu, postaveného na absurdní představě „multikulturality“. Destabilizované Kosovo zůstane nadlouho otevřenou ranou na těle Evropy, navíc v citlivé oblasti na doteku mezi křesťanským a islámským světem.

21. března 2004