ARCHIV

Přílišné hloubání v globále neobstojí

Ústřední myšlenka Myrerova románu „Jednou orel“ říká(velmi zhruba) toto: „Generál by samozřejmě měl být hloubavý a neměla by mu chybět představivost. Je však lépe, když má těchto vlastností mírný nedostatek, než přebytek. Nadměrná představivost uprostřed války plodí strach. Nadměrná hloubavost nad osudy lidí, které generál do boje posílá, svazuje ruce a znemožňuje jakékoli smysluplné rozhodnutí“. Myslím, že v globální politice platí totéž.

Obvyklými výtkami na adresu prezidenta Bushe jsou: nevysoký intelekt, náboženský fanatismus, agresivita, zpupnost a nekompromisnost. V mnohých těchto výtkách je přání otcem myšlenky: evropskému establishmentu taková představa vyhovuje a tak jí drží při životě. Slabá Evropa se ráda stylizuje do role posledního moudrého uprostřed běsnění primitivů, objektivního a hlavně nezúčastněného pozorovatele víru různých náboženství, zkušeného mírotvorce, který ví svoje, a všichni by se měli ucházet o jeho radu. S touto představou souzní její vykladači: především leví liberálové z universit a médií, socialisté a byrokratická šlechta v Bruselu. Již z podstaty bojují se zpupným pánem Bílého domu a doufají v jeho volební porážku. Tito lidé se fakty zaskočit nedají a vytrvale interpretují americkou politiku jako sérii katastrof: španělský volební vítěz Zapatero je vzorovým příkladem takového politického jednání.

Domnívám se však, že největším hříchem Američanů není jednoduchá politika, ale to, že jejich politika jednoduše vypadá. Tvrdé jednání s nepřítelem, netrpělivost s váhavými a odměny spojencům, to vše v poměrně nahaté formě, jsou pro Evropany obtížně stravitelné. Kdyby Bílý dům více mlžil, jednalo by se mu s evropským spojencem mnohem snáze.

Bushova administrativa je však oním Myrerovým generálem, který válčí, a nesmí si dovolit příliš intimní vhledy do jednotlivých osudů. Výsledkem je pochopitelně určité dupání v porcelánu a spousty lokálních chyb, trapasů a zbytečných překvapení. Bez těchto omylů, ale i vědomého tvrdého jednání, se ovšem globální politika dělat nedá. Zůstává tvrdým polem, v němž je málo nutno obětovat proto, aby přežilo mnoho. To vše za situace, kdy k současným teroristickým hrozbám chybí precedent, který by se dal v praxi okopírovat.

Máme přirozené právo jednání amerického spojence kritizovat. Je však třeba zachovávat smysl pro realitu. Třeba tehdy, servírují-li nám Evropské elity svou ukřivděnou ješitnost jako „katastrofální jednání Američanů“. Že jo, Zapatero?

Zdeněk Švácha