ARCHIV

Morální aspekty španělské situace

Smrt dvou set lidí při teroristickém útoku ve Španělsku je jis-tě něco děsivého a nesmírně tragického zejména pro pozůstalé obětí. Totéž by se ovšem dalo říci dejme tomu i v situaci, kdy by se s dvěma sty lidmi zřítilo letadlo nebo potopila loď. Všichni ale dobře víme, že při teroristickém útoku ve Španělsku jde o mnohem ví-ce. Mám za to, že datum 11. března vstoupí do dějin jako počátek ur-čité války. Chci vyjádřit svůj názor, že Evropa do této války vstou-pila tím nejnešťastnějším způsobem, který vrhne na budoucnost při-nejmenším stejně dlouhý stín, jako kdysi Mnichov v září 1938.

Španělská vláda, vedená lidovou stranou, která se proti vůli většiny obyvatelstva postavila v irácké krizi po bok Spojených stá-tů, se proti velice silným indikacím snažila připsat autorství útoků baskickým separatistům. Přitom člověk nemusel být zrovna expertem na Španělsko, aby si všiml, že na tom mnohé nesedí. Baskové z ETA ohla-šovali své útoky předem, zabíjeli představitele režimu a nikoli ne-rozlišené civilisty, a pokud nějaký útok provedli, přihlásili se k němu. Nic z toho se v případu 11. března nestalo. Naopak sama po-vaha útoku – několik útoků na různých místech, naprostá lhostejnost vůči tomu, kdo bude zasažen – nesla znaky akcí Al-Kájdy.

Obávám se, že vedoucí představitelé Lidové strany zvolili tuto taktiku, protože byli přesvědčeni, že jim to pomůže ve volbách, kte-ré se konaly minulou neděli. Předpokládali, že tvrdý postoj proti ETA přinese přízeň voličů, a předpokládali rovněž, že kdyby označili za autora útoků Al-Káidu, mnoho Španělů by zaujalo postoj: „Vidíte, zatáhli jste nás do války, kterou jsme nechtěli, a teď kvůli tomu umírají naši lidé.“

A to se nakonec také stalo. Volby vyhráli socialisté, kteří už ohlásili, že španělské jednotky z Iráku stáhnou.

Ponechávám teď stranou otázku, zda tažení proti Saddámu Hussai-novi bylo moudré. Ne ani tak proto, že by Saddám nezasluhoval svrže-ní, jako spíše proto, že přinejmenším Evropané nejsou připraveni dě-lat jakákoli rozhodnutí, která by je mohla něco stát. Stáhne-li Špa-nělsko nyní svá vojska z Iráku, což je téměř jisté, budou mít tero-risté za to, že dosáhli svého dílčího cíle. A plným právem.

Problém je ovšem v tom, že stažení španělské armády je opravdu cíl velmi dílčí. Konečný cíl není dát Evropanům za vyučenou – koneč-ný cíl je evropskou civilizaci zničit. Nic menšího.

Evropané si tuto syrovou skutečnost nechtějí a ještě dlouho ne-budou chtít připustit. Podobně jako si nechtěli připustit, že Hitler je opravdu nebezpečný.

Nevím, které motivy vedly španělského lidoveckého premiéra Aznara, aby se postavil po bok Spojených států. Pokud to byly motivy ušlechtilé, pak je neutralizoval lhaním kolem nedávných útoků. Ne-nechme se mýlit: útoky z 11. září a z 11. března jsou skutečně plá-novitými útoky sil zla, a to hrozného zla. Zla v téměř čiré podobě, které nezná slitování ani s nepřáteli, ani s vlastními lidmi. Můžeme se rozhodnout toto zlo neprovokovat, činíme ale fatální chybu, pokud si myslíme, že ho můžeme nějak uspokojit či uchlácholit. Španělé zvolili socialisty a možná si myslí, že tím dalším teroristickým útokům předejdou. Možná ano – na čas – a ve Španělsku. Možná budou příklad Španělů následovat další státy. Možná celá Evropa zvolí po-litiku appeasementu, podobně jako ji zvolily Anglie a Francie v Mnichově 1938.

Tato volba je vedena neochotou připustit si, že v tomto světě skutečně probíhá konflikt mezi silami dobra a zla, mezi životem a smrtí. Teroristé z Al-Káidy to vědí velmi dobře – a sami nám napros-to jednoznačně říkají, že stojí na straně smrti. Evropa to ovšem pa-trně ještě dlouho nebude chtít slyšet.

Můžeme se tomuto konfliktu vyhnout? Samozřejmě – dáme-li se všichni dobrovolně na islám. Ale kéž je nám jasné, o co půjde: chceš-li se vyhnout boji, počítej, že i ve tvé zemi brzy nastanou talibánské poměry.

Nicméně právě proto, že jde o skutečně vážný konflikt mezi ži-votem a smrtí, mezi dobrem a zlem (a vím, že všichni postmoderní re-lativisté zuří, když čtou tuto větu), nelze lhát. V tom udělala Aznarova vláda fatální chybu. V tomto konfliktu totiž neplatí, že účel světí prostředky. Neplatilo to nikdy. Naopak: Prostředky vydá-vají svědectví o účelu.

Dan Drápal Autor je křesťanský publicista