ARCHIV

Bez rozloučení

V rámci paternalistického pojetí funkce prezidenta se u nás ustálil zvyk, že hlava státu musí vždy prvního ledna předstoupit před lid a omráčit ho svou moudrostí. Je samozřejmé, že podobný nárok je nad lidské síly. Na Havlův novoroční projev tentokrát veřejnost čekala s očekáváním o to větším, že byl posledním, který ve své funkci pronáší. Bylo by to mělo být něco jako závěrečná scéna ze známé opery: Libuše věští slávu Prahy.

Přehnané představy nemohly být než zklamány. Václav Havel přednesl jen to, co jsme od něho už tisíckrát slyšeli. Varoval před zpupným a necitlivým přístupem k prostředí, v němž žijeme: nejsme pány světa, kosmu, zeměkoule a přírody, ale jen jejich součástmi, které by měly dobře uvážit, kde jsou hranice jejich zásahů do toho, co je obklopuje a bez čeho by nemohly vůbec být, totiž kde se služba krátkodobému a spočitatelnému prospěchu proměňuje v dlouhodobou a někdy i nenapravitelnou zkázu. Nebo: nemusíme v každé větě mluvit o národu či národních zájmech (skrytá, ale srozumitelná ťafka ODS), ale o to víc bychom se měli zabývat svými bližními, ať už v naší ulici nebo kdesi na druhém konci světa. (Člověku se mimoděk vybaví Havlíčkovo „kdo říká, že miluje všechny, nemiluje nikoho“.) Pražské zasedání NATO zase podle Havla „jasně připomnělo, že úlohou Aliance není sloužit politikům, generálům a výrobcům zbraní (tady se jen těžko bráníme, abychom si v duchu nedoplnili „jako tomu bylo za kapitalismu“), ale naopak chránit všechny občany a sloužit obecné bezpečnosti, míru a lidským svobodám.“

Jedno je ovšem třeba uznat: Havel ve snaze naplnit očekávání diváků a posluchačů přivedl novoroční prezidentský projev za těch dvanáct let k žánrové dokonalosti. Vypadá to, jako by se každoročně účastnil jakési pomyslné soutěže o královnu myšlenkové krásy (aby vynikla, vykresluje řečníkovu mravní a intelektuání spanilost na chmurném pozadí „různých bratrstev lidí vždy připravených se obratně obohacovat na úkor ostatních a usilovat přitom o beztrestnost či dokonce o politické krytí“) a pravou polohou jeho vystoupení je kázání: „Ano, našim národním zájmům vskutku asi nejlépe posloužíme, když se prostě budeme dobře chovat k sobě navzájem, k zemi, kterou obýváme, jakož i k jiným národům, a když budeme nepředpojatě přemýšlet o lidské historii, lidském údělu i lidském poslání na tomto světě. Kéž by tedy pokora, zájem o druhé, lidská odpovědnost, smysl o spravedlnost a solidarita byly tím, co lze nazvat ideou českého státu!“ Amen.

Prezidentův projev je nepředstavitelný bez účtování s politickými odpůrci, kteří mu v létě 1998, když už se cítil na prahu triumfu, připravili ponižující porážku. A tak opět, bůhví už po kolikáté, licituje démona opoziční smlouvy: „Tyto volby ukázaly, že vedle těch, pro něž je politika především účelovým manévrováním ve sféře moci a moc sama jen kořistí k rozdělení, mohou v ní působit i lidé otevření, ochotní naslouchat jiným, zkrátka ti, kteří vracejí správě věcí veřejných její nejvlastnější smysl.“

Zvláštní pozornosti si zaslouží ta část prezidentského projevu, která se týká česko-slovenského soužití. Je všeobecně známo, že Havel i jeho stoupenci z OH byli rozdělením státu pramálo nadšeni. Dnes prezident svůj postoj částečně reviduje, nahlíží, že bylo nutné (ostatně, jak by nenahlížel, může jen dost těžko tvrdit, že stát, kterému deset let prezidentoval, vůbec neměl vzniknout). Je trochu škoda, že na to přišel tak pozdě. Má ovšem svou výhradu, a to nijak zvlášť originální: chybou rozdělení bylo, že o něm nerozhodli občané v lidovém hlasování. To je námitka líbivá (zcela v duchu soutěže o korunu politické krásy), ale docela nesmyslná. Samozřejmě všichni Češi a velká většina Slováků chtěli společný stát. Jenomže představy o tomto společném státě byly docela neslučitelné: Slováci usilovali o co nejvolnější konfederaci, Češi o federaci s centralistickými rezidui. Ano společnému státu by bylo znamenalo jen a jen ano tomuto prohlubujícímu se konfliktu. O konkrétním a podrobném uspořádání státu se v referendu rozhodovat nedá, to je otázka politických jednání a dohod. Všechna taková jednání do léta 1992 končila v písku. Hauzírování referendem je tedy nestydatá populistická demagogie.

Poslední Havlův projev je vlastně zajímavý jen jedním: prezident se s občany svého státu výslovně vůbec nerozloučil. To, že odchází, se dá vyvodit z nepřímých náznaků. Zdá se, že politický význam svého odchodu poněkud podceňuje. Bude snad mít ČR do budoucna dva prezidenty, jednoho skutečného a druhého virtuálního?

4. ledna 2003