ARCHIV

O tempora, o mores!

Veřejnost a publicisté se pozastavují nad neuměním některých politiků včas odejít ze scény (naposledy Emanuel Mandler v MfD 5.3. t.r), a zdá se, že doba nazrála k širší debatě o příčinách a důsledcích a vlivu onoho stavu na obyvatelstvo. Obliba politiků a vlády klesá úměrně tomu, jak pokleslé jsou mravy, jenomže politikové jsou produktem doby, stvrzeni volbami, tedy za ně neseme zodpovědnost všichni, ať chceme či nikoliv. Dámy a pánové, sedící v dolní komoře parlamentu a v senátu nejsou žádní samozvanci, přesto jejich chování neodpovídá vždy mezím, jež jim káží vlastní mravy, ale těm, které jim dovolí ctěný volič. Každý zkouší, co všechno mu projde. Jeden se opíjí, druhý prokazatelně lže, jiný je za lež dokonce ve Spojeném království odsouzen, třetí s tichým porozuměním veřejnosti smilní a plodí nemanželská dítka a tak dál a podobně. A hle, ve volbách se jejich poklesky nijak neprojeví, hlasy dostanou a znovu usednou v parlamentních či vládních lavicích a v nejrůznějších dozorčích radách a lobují tu za sázkové kanceláře, tu za silnice do dálav, tu za letadla, co neumí létat po tmě, a občan, unaven vším tím, jen máchne rukou a vzdychne hezky po oblomovsku: „Váňo, nalej vodky, v Petrohradě sněží.“

Když před časem utekl z vězení dnes konečně souzený Marc Dutroux, odstoupil belgický ministr spravedlnosti i šéf policie. Důvod? Čest a kindrstube. Dobré vychování, které by mělo zcela neodmyslitelně k politice patřit a někde ještě patří. O cti ani nemluvě. U nás je to trochu jinak. Z dobře střeženého vězení uteče doživotní odsouzenec Kájínek, z policejního auta upláchne na křižovatce padouch, jindy zase jiný zločinec uteče odjinud, naposledy z okénka záchůdků v soudní budově devátého pražského obvodu vyskočí chlap s pouty na rukou a zmizí jak pára nad hrncem, ale ani ministr vnitra, natož policejní ředitel, nehnou brvou, demisi považují za zbabělost. Porozumět této logice je jako pochopit kvadraturu kruhu. Proč by tedy měli hýbat brvami řadoví policisté, zaměstnanci státních úřadů, celníci, kteří se nechají korumpovat nebo přehlížejí poklesky svých podřízených, když ti nahoře mají hodnoty převrácené vzhůru nohama a kůži z hrocha? Příklady táhnou. Být usvědčen britským soudem ze lži, být hlavou instituce, která nechá utíkat zločince, být hlavou vlády, která netuší, co činí její pravice a levice, je otázka cti a elementární hrdosti. Jsou jisté meze, které nelze překročit. Blahé paměti by se c. a k. důstojník v tak frapantní situaci odebral na záchodky v Obecním domě a tam si prohnal hlavu kulí. Mít čeští politici dostatek hrdosti a slušného vychování, vydalo by to za těch posledních čtrnáct let na malý úhledný hřbitůvek. Hromadná salva těch, kteří jen proto, aby byli v nějaké vládě, do nějaké vlády vstoupili. Zradil jsem své voliče, má je smrt. Nebo alespoň odchod. S hanbou a beze cti se nedá žít. Jenže u nás je to poskládáno jinak. Jak že to říkal slovutný rytíř sir John Falstaff: „Může čest přidělat nohu? Ne, čest tudíž není honěná v ranhojičství? Není; co je čest? Slovo; co je v tom slově čest? Vzduch; to je pěkná bilance....Čest je pouhý nápis na náhrobku s erbem, a tím končí můj katechismus.“ V české politice je podobného vyznání, jako ctihodný pyknik, žen a mužů víc, než by bylo zdrávo. Jako by na to nestačili komunisté. Rozhodně nemůže být útěchou, že v tom nejsme sami, že míra pro posuzování mravů poklesla i jinde ve světě, že Clinton aféru s Lewinskou ustál, Robinu Cookovi že prošlo jeho poněkud negentlemanské chování k vlastní manželce, že se bývalý nacistický důstojník Waldheim stal hlavou Rakouska, když ještě předtím byl generálním tajemníkem OSN, že Nobelův výbor udělil cenu míru guru palestinských teroristů Arafatovi, asi na paměť toho, že používal k prosazování svých cílů podobné třaskavé substance, jakou byl dynamit, který Alfréd Nobel vynalezl.

Existují naštěstí výjimky: Hana Marvanová a Marie Bohatá, jejichž odchod, ač dámy, byl zmužilý. Pan exministr Tvrdík, jehož vojácká čest přiměla podat demisi a vysloužilá vojácká čest dovolila přijmout koncesovanou trafiku (jak se zachová poté, co mu do letedel začínají lézt bezdomovci a jedno letadlo za druhým se stává lehce podezřelým, uvidíme). Miloš Kužvart a páni poslanci Vrbík a Bielesz, kteří nechtěli pokračovat v něčem, co přesahovalo rámec jejich svědomí. Odstoupil rovněž vášnivý sběratel orchidejí pan děkan Číhalík, ačkoliv si mohl klidně vzít příklad z děkana Volfa, který druhdy zarputile odmítal opustit děkanát katolické teologické fakulty a musel jej odvolat až sám rektor UK, nebo se mohl řídit postojem svého kolegy Šmitáka, který se vzdát svého postu odmítá, ač byl odsouzen stejným soudem a ke stejnému trestu. Práh vědomí viny a vlastní ostudy se liší muž od muže. Japonský velkomajitel nakažlivé kuřecí farmy se pověsil na větvi, neboť seznal, že s tím, co spáchal, nelze žít. Tady ovšem jemu podobní visí sami na sobě, zdá se, že ab ovo, zvláště pokud jde o Česká vejce Fenclova. Můžeme tedy jen se zvědavostí čekat, kdo bude další, kdo bude přitažen příkladným chováním těch, kteří vzali klobouk a hůl a odešli. Bude to US-DEU, která druhdy kritizovala opoziční smlouvu, aby pak uzavřela smlouvu poziční a nyní tu pozici hájí do posledního dechu, do posledního muže? Nebo premiér, který stojí v čele krachujícího podniku a s úsměvem voskové figuríny prohlašuje, že situace vůbec není vážná? Či snad ministr vnitra, který by konečně mohl dokázat, že je vskutku Gross, nikoliv grösslein? Měli by ti, kteří si nechali střihnout na kabát z ostudy, vědět, že je někdy dobré myslet na své životopisce, když už ne na svou čest, neboť vstoupí-li jednou člověk do dějin jako muž chatrné povahy, je to definitivní, špinavý flastr na duši mu už nikdo neodpáře. Na druhé straně životopisy politiků, vázané v hroší kůži, jsou dobrý obchodní artikl.

David Jan Novotný