ARCHIV

Madridské atentáty a česká společnost

11. březen 2004 zůstane zapsán dějinách západního světa stejně jako 11. září 2001. Mloci se vylodili u břehů Evropy.

Od počátku bylo skoro nesporné, že za madridským masakrem stojí islamisté. Byla to perfektně zorganizovaná masová vražda ne nepodobná tomu, co se stalo v roce 2001 v USA. Organizátoři masakru si vybrali příhodnou dobu: v nedělních volbách obhajuje svou čelnou pozici konzervativní Lidová strana, která se přes nesouhlas většiny obyvatelstva loajálně rozhodla pro účast Španělska na irácké operaci. Opoziční socialisté byli a jsou proti.

Na jakýchsi internetových stránkách, kde islamisté čas od času zveřejňují své názory, se bylo lze před časem dočíst, že Španělsko bude příštím cílem teroristické operace, protože představuje „slabý článek“ ve spojeneckých řadách. Pokud se ho podaří zlomit a stáhnout se z Iráku, bude to mít dominový efekt na další účastníky, takže nakonec zůstanou Američané v irácké kaši sami.

V tuto chvíli neznám ještě výsledky španělských voleb: pokud zvítězí socialisté (preference tomu původně nenasvědčovaly), bude to pro teroristy znamenat velké povzbuzení (když volby dopadnou opačně, vůbec to neznamená, že to teroristé nezkusí znovu a jinde).

Teroristické nebezpečí tyje z evropského pacifismu. Pro západní společnost se oběti na životech staly posléze něčím, co je třeba úplně vyloučit. Jakýsi zlom znamenal vietnamský konflikt. Pochopitelná a nezbytná úcta k individuálnímu lidskému životu zdegenerovala v přesvědčení, že pokroku a spravedlnosti se dá dosáhnout bez jakýchkoli obětí.

Nová globální hrozba, jak se zdá, zastihla západní svět poněkud nepřipravený. Jak jsme na tom z hlediska připravenosti my? Zde je pokus o malou bilanci:

Zkušenost: drtivá většina české populace nikdy nezažila válku nebo něco, co se s válkou dá srovnat. Brutální období stalinismu bylo poměrně krátké. Pak nám naši chruščovovští a brežněvovští protektoři zajistili „klid k práci“. Krvavé konflikty, které ve světě probíhaly, jsme sledovali rozvaleni u televize. Celým životem směřujeme k tomu, že zemřeme v posteli, obklopeni péčí a láskou.

Politická situace: od roku 1992 se u nás prohlubuje krize vládnutí. Jedinou opravdu většinovou vládu vystřídaly menšinové a nakonec vláda s minimální většinou jednoho hlasu, která se od samého počátku hroutila. Teď už nemůže vládnout, ale ještě nechce odstoupit. Rozdělená opozice, jejíž konstitutivní součástí je silná extremistická strana, není ochotná ani vládu svrhnout (její pomalé umírání se jí hodí), ani ji v tom či onom podpořit. Výsledkem této souhry nemohoucnosti a cynismu nemůže být nic jiného než rozvrat.

Obraz nepřítele: v centru pozornosti jsou sudetští Němci a v druhém sledu Německo.

Obranyschopnost: V Armádě ČR probíhá od roku 1992 reorganizace, která není nepodobná demontáži. Stává se z ni exportní artikl pro různé zahraniční mise. Za koncepcí profesionalizace je představa, že v okamžiku ohrožení zalezou civilisté do sklepů a ulice ovládnou profesionálové. Aby se s ní člověk mohl ztotožnit, musí nadměrně důvěřovat profesionálům, že své situace nezneužijí. Navíc mám jako laik velké pochybnosti o tom, že to je nejlepší způsob, jak lze čelit teroristickým útokům: teroristé nebojují s vojáky, ale s civilisty.

Morální stav společnosti: nelze vynášet ukvapené soudy, projeví se až v okamžiku bezprostředního ohrožení. Ministr vnitra a další pověření nás ujišťují, že nám nehrozí bezprostřední nebezpečí, protože nejsme považováni za úzké (tj. spolehlivé) spojence USA, Ale nedělejme si iluze: ve válce s terorismem neexistuje neutralita, musela by ji uznat i druhá strana. Jde jen o pořadové číslo ve frontě na plynovou komoru. Když budeme hodní, octneme se na chvostu.

Postupně se propadáme do světa, který jsme na základě dosavadní zkušenosti považovali za virtuální. Jeho základním pravidlem je: kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej.

Mladá fronta Dnes 15. března 2004