ARCHIV

Dokud ještě žijem, je všechno O.K.

Zatímco velký svět přetéká krvavými dramaty, dění na české politické scéně má, jak vyplyne z rekapitulace toho, co se událo v posledních týdnech, lehce zábavný přídech.

Koalice se po složitých jednáních dohodla na kompromisu v choulostivé záležitosti regulace nájemného. ČSSD v této věci trochu ustoupila partnerům, a oni byli za tu cenu ochotni podpořit některé její výstřední nápady (plošné zavedení registračních pokladen, široce pojatá majetková přiznání). Kompromis nese hodně rysů kompromisu falešného, koza by nejspíš chcípla a Křeček zůstal hladový.

Následovala vzpoura „nejméně šestnácti“ poslanců ČSSD, kterou premiér Špidla s námahou ustál. Obnovená jednání o předloze vedla ke kompromisu ještě o fous kompromisovatějšímu než ten původní.

Nato se tentokrát už zjevně nenapravitelně rozložil poslanecký klub US-DEU. Bylo ostatně jen otázkou času, kdy k tomu dojde, poslanecké kluby virtuálních stran jsou velmi choulostivé. Vláda fakticky ztratila většinu v Poslanecké sněmovně.

Prezident zachoval netečnost kocoura, který se chystá sežrat bezbranného opeřence, ale ví, že tak musí učinit, až se jeho pán nebude dívat. Prohlásil, že vláda se neotřásá a on je (na rozdíl od svého předchůdce, znělo v podtextu) tím posledním, kdo by organizoval její pád.

Vláda pak ve sněmovně hlasování o deregulacích slavně prohrála. Byl to po dlouhé době první případ, kdy neuspěla v zásadní věci. Zákon podtrhla pravice, která si ho vynutila, poslanci ČSSD, kterým příliš nešel pod fousy, toho využili a hlasovali nohama, opozice (v první řadě ODS, která odpor proti vládě organizovala a povolala i jednoho svého vážně nemocného poslance) byla tvrdá jako zeď.

Nato prezident už bez zbytečných okolků konstatoval, že Poslanecká sněmovna je v rozkladu, kabinet dožívá a on by si přál funkční vládu, která si může dovolit bouchnout do stolu.

Na obzoru jsou tři zákony účtující s šedou ekonomikou (registrační pokladny, majetková přiznání, kolkování lihovin). Disidenti v US-DEU dali jednoznačně najevo, že je nepodpoří. KSČM se naopak chystá vládě pomoci. Tím postaví do otázky nejen dosud loajální trosky Unie svobody, ale i lidovce.

Nejzvláštnější na tom je, že všichni jsou spokojeni. Tím nemyslím samozřejmě premiéra Špidlu, který, jako smutný hrdina country recitálu, jehož slova jsem si vypůjčil v titulku, je spokojený vždycky a bude spokojen i poté, co ho sesadí.

Spokojen je poslanec Vrbík: zboural shnilý kompromis a zviditelnil se tak, že víc se mu to nejspíš už v životě nepovede.

Spokojeno je tvrdé kryptokomunistické jádro ČSSD: strana nemusí ustupovat tlaku neexistujícího koaličního partnera. Úprava, která zůstává v platnosti (deregulace pouze dohodou majitele s nájemníkem), zcela odpovídá jeho představám.

Spokojena je ODS: demonstrovala svou sílu a nemohoucnost vlády.

Spokojen je prezident: opět se o něco přiblížila chvíle, kdy bude mít vládu podle svého gusta.

Spokojena je KSČM: její preference porostou a ČSSD nakonec nezbude, než jí strčit hlavu do chřtánu.

Spokojena je i KDU-ČSL: brzy opustí vratkou bárku této koalice a přitulí se k dubisku ODS, které jí zaručí pohodlné přežití dalších několika let u životodárného zdroje výkonné moci.

Zbývá složitější otázka, kdo je vlastně nespokojen.

Nespokojeni jsou sociální demokraté z někdejší protizemanovské skupiny. Jenže jich bude čím dál tím míň.

Nespokojeno je to, co zbylo z US-DEU. Tj. skoro nic.

A nespokojen by měl být volič. To, co zažíváme, je politický rozvrat: vláda není už schopna unést svou odpovědnost, ale nikdo ji nechce převzít. Jenže volič to má těžké: až chatrná politická stavba spadne těm, kteří ji vytvářejí, koalici i opozici, na hlavu, nezbude mu, než aby si znovu vybíral svého favorita z jejich řad.

14. března 2004