ARCHIV

Proč nenajdete nuly v seznamech StB

Nedávno se v souvislosti s jistou populární divou opět rozpoutala debata, která neskončí ani poté, co pamětníci zemřou, neboť tu budou jejich potomci, prapotomci, obdivovatelé a zatracovatelé. Pozitivní ani negativní zjednodušování nevede nikam, pasovat se na morálního soudce je sice snadné, ale zároveň značně ošidné. Komu nikdy Mefistofeles nenabídl kontrakt, nemá právo soudit? Nebo ho má jen ten, kdo odolal? Či se může pasovat na soudce ten, který podlehl a autopsie mu dává právo posuzovat, jak těžký je někdy život a říkat, že kdo nezažil, nepochopí? Argumenty, že se chce dotyčná dáma očistit kvůli prapotomkům, lze lidsky pochopit, koneckonců druhdy jedinci kvůli štěstí svých potomků konvertovali ke křesťanství, protestanti se nechali rekatolizovat, anebo naopak po pár staletích z církve vystupovali a konverto-vali k marxismu, ohýbali se a ponižovali a své morální poklesky halili do hávu starostí o rodinu. Tak to bylo i s těmi, kteří kvůli potomkům nebo něčemu jinému přistoupili na spolupráci se StB. Jiní nikdy nekonvertovali, nevstupovali do KSČ, neohýbali se, spo-lupráci s StB odmítli, a přitom důvod byl stejný: dělali to kvůli potomkům. Jedni na seznamech StB jsou, jiní ne. Je to fakt věcné povahy, nic víc. Kdo chce být žalob-cem? Kdo chce být soudcem? Kdo chce být přísedícím? Kdo obhájcem? Jakýsi vin-kladvokát diaboli přispěchal v rámci debaty s nevídanou a demagogickou tezí: ti co na seznamech nejsou, prý nestáli komunistům ani za povšimnutí. Byly to takové nuly, že větších nebylo. Slovo do pranice. Kdo taková česká nula vlastně je?

Komunistický režim měl seznamy přinejmenším dva: ten, na nichž byli odpůrci reži-mu, nebezpeční a nepoddajní lidé, s nimiž nebylo možno hnout. Některé komunisté zavřeli, někteří nesměli do rozhlasu, televize, nesměli pracovat v oboru. Někteří pod-lehli svodům a dostali se na ty druhé seznamy. Nedovedli si představit, že nebudou zkoumat v laboratořích, hrát v divadlech, učit na středních a vysokých školách, pohy-bovat se v akademických kruzích, vystupovat na kazatelny nebo pódia. Jako Faust podepsali smlouvu s Mefistem, neb chtěli zajistit věčnost svého stavu, jenže jak pra-vil dotyčný: „Stopy mých pozemských dní nemohou ani ve věčnostech zajíti.“ StB se podařilo přimět některé občany ke spolupráci, ježto znala jejich slabá místa: marni-vost, touhu nebýt na okraji společnosti, touhu dál pracovat v oboru, objevovat se na obrazovce, na scénách divadel, koncertních pódiích. Chtěla po sobě zanechat stopu svých pozemských dní a byli ochotni zaplatit. Byl to prachobyčejný obchod: něco za něco, za porušení dobrého mravu výhody. Už had zahradě Eden tvrdil Evě, že když pojí ovoce ze stromu poznání, bude jako Bůh. Víme, že ji pěkně doběhl. “S“ v názvu StB, se kroutí jako serpent, čili had.

Existovala ještě jiná kategorie, kde se jednalo o obchod: buď spolupráce, anebo vě-zení. S legálním soudem za nezletilá děvčátka, za dopravní nehodu v podnapilém stavu, za pašování čehosi ze sousedních zemí, za vekslování s valutami, za rozkrá-dání majetku v socialistickém vlastnictví, za šíření pornografie. Za dokonaný trestní čin (nepolitický) legální trest. Státní tajná policie věděla, kdo se doběhl sám díky svým nedostatkům, stačilo jen trochu zmáčknout. Rozhodování bylo pro mnohé těž-ké, někteří na ten obchod nepřistoupili a byli pravomocně odsouzeni. Jiným se do vězení nechtělo. Byli mladí, zdi žalářní vlhké a noci dlouhé. StB díky síti donašečů věděla, na koho stačí přitlačit, věděla, kde kdo má slabá místa. Chcete vidět po dlou-hých letech syna který emigroval? A vnoučky? Chcete vidět starou matičku, která opustila republiku? Chcete pomoci synovi, který sedí ve vězení a je zatvrzelý? Chce-te navštívit svou (francouzskou, anglickou, americkou) manželku v její otčině, chcete, aby dostala naše vstupní vízum, chcete ji ještě někdy v životě vidět? Jistě se dohod-neme.

Ti, jejichž jména na seznamech jsou, se nějak dohodli. Možná potom ani nedonášeli, možná se rozhodli, že s toho vybruslí. Jiní ten ďábelský obchod prostě potřebovali uzavřít. Někteří to na sebe řekli sami, někteří se hájí, že je to všechno jinak. Jenže paměť je mrcha a usvědčuje. Víme, kdo se objevoval v rozhlase, televizi, ale na dru-hé straně víme, kdo nikdy nehrál v komunistických seriálech, kteří herci a výtvarníci měli zakázanou Prahu jako prostitutky, kdo nesměl publikovat, kdo nesměl do nahrá-vacích studií, kdo neměl státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, protože byl na jiných seznamech, které bohužel nikdy nikdo nezveřejní. Ty černé listiny byly jen per huba, podpisu nebylo třeba, žádný vázací akt se nekonal.

A pak jsou tu ony nuly, o které nikdo nejevil zájem. Nekradly, nehřešily, snažily se nepřijít s režimem do křížku a byly obezřetné. Nikdo na ně nic neměl. Ani soused, ani domovnice, ani strana, v níž z principu nebyly. Byly nezajímavé, protože byly opatrné a nikdy se nezapletly. Nula od nuly pojde, proto ten nezájem. Dívat se na ně ovšem spatra, je zlblost ducha. Problém je v tom, že mnohé tak řečené nuly jsou dnes po-dezřelé: nikdo na ně nic nemá. Žádné aféry, skandály, žádné mrtvé milenky pod zá-honem růží, ani kompromitující listiny, jejich jména figurují jen na seznamech žáků základních škol nebo ve Zlatých stránkách. Jinak nic. Musí to tedy být divní lidé. Ne-bo zatraceně mazaní. Nikdo je vlastně nezná. O to snazší je se do nich strefovat.

Jestli chce ministr vnitra konečně se seznamy StB něco dělat, jak před časem pro-hlásil, ať je svěří péči obchodního soudu. A občané v seznamech zanesení ať sami posoudí, zda se jim ten obchod vyplatil, či nikoliv. Nikdo jiný to za ně udělat nemůže. Ani moralisté, ani humanisté, ani nuly, které v těch seznamech nejsou.

David Jan Novotný