ARCHIV

Pravda a Láska po německu

Když si člověk přečte rozhovor s Günterem Grassem, který minulou neděli zveřejnil německý list Welt am Sonntag, má dojem, že odcestoval v čase o nějakých patnáct let nazpátek. Už titulek „Bush ohrožuje světový mír“ je jako vystřižený z tehdejšího Rudého práva (možná bychom ho tam našli, týkal by se Bushe staršího). Taky analýza amerického imperialismu má výrazně komunistické konotace. Grass se zabývá tím, jaké nízké pohnutky nejvyššího amerického válečného štváče vedou. Je to „kombinace rodinných, hospodářských a politických zájmů“: je fixován na politiku svého otce, rodinné zájmy Bushových jsou dány tím, že už dlouho kšeftují s ropou, a konečně jsou ve hře i globální zájmy amerických imperialistů ovládnout svět, kterému navíc vůbec nerozumějí.

Tato argumentace je zásadním způsobem neslušná. My všichni, prezident Bush, pan Grass i autor těchto řádků, jsme lidé smrtelní, směs pšenice a koukolu, a tak naše pohnutky nebývají vždycky nejčistší. Přesto se nám občas povede udělat něco kloudného. Měli bychom se ptát, zda politika, kterou posuzujeme, je správná, užitečná a nutná, a ne se snažit toho, kdo ji dělá, pomluvit nízkými motivy, které jsou sice neprokazatelné, ale každý si řekne, na tom něco musí být, protože z vlastní zkušenosti ví, že i jeho motivy nebývají vždycky košer. Pan Grass jde na to výrazně po leninsku.

Pan Grass se dále ptá po příčinách útoku z 11. září předloňského roku a staví se do role advokáta teroristů: zplodily je hněv a nenávist třetího světa k blahobytnému prvnímu světu, hluboce zakořeněné a spravedlivé. Spravedlnost je tady ovšem věcí diskuse, zvlášť když je namíchána zrovna s nenávistí: zasloužili si ti bohatí to, co teď mají, svou prací? Jsou ti, co to nemají, obětí vykořisťování nebo vlastní lenosti a neschopnosti? Jak a nakolik mohou majetní pomoci nemajetným, aby ta pomoc byla opravdu účinná a trvalá? To jsou věci velmi složité a nedají se řešit salonními frázemi. Protestuji proti falešným prorokům, kteří se snaží v lidech, co se dobrali bohatství a blahobytu, nabudit permanentní pocit viny. Zrušit dělicí čáru mezi bohatými a chudými a vybudovat nový spravedlivý svět nechtěl jen Willy Brandt, ale už před ním také Marx, Lenin a Stalin. Jejich experiment jsme na rozdíl pana Grasse zažili na vlastní kůži a to v nás vzbuzuje hlubokou nedůvěru k takovým kýčovitým sloganům.

Pan Grass odmítá neohraničenou utopii a je ochotný se jenom vždy znovu a znovu stavět na odpor aktuálnímu schématu věcí. Přesto tu a tam sní. Sní o takovém světovém uspořádání,v němž vyspělé a nerozvinuté země sedí u jednoho stolu a dělí mezi sebe spravedlivě suroviny, technologie a kapitál tohoto světa. To je na můj vkus vize příliš globální, aby za ni její vyslovitel mohl nést odpovědnost. Bylo by třeba ji zpřízemnit v nějakém mikromodelu: a tak já zase sním o takovém uspořádání, kdy pan Grass zasedne u společného stolu s několika hamburskými bezdomovci a společně si mezi sebe spravedlivě rozdělí to, co oni nelezli v městských popelnicích a páně Grassovy honoráře. To by sice hamburské houmlesáky nejspíš nedopovalo k novému a činorodějšímu životu, ale dodalo by to sociálnímu snění pana Grasse aspoň trochu poctivosti a věrohodnosti.

Tento model ovšem kulhá, situace je ještě komplikovanější. V našem případě nejde o mírumilovné vandráky, ale nelítostné fanatiky, kteří se s námi nechtějí podělit o náš blahobyt a nadbytek, ale prostě nás o něj připravit. Když pocestné obklíčí v temném lese rota loupežníků, mají v zásadě dvě možnosti: buď jim bez odporu vydají vše, co mají, a budou jen tiše doufat, že zachrání aspoň holý život, nebo se postaví na odpor. Třetí cesta, kterou navrhuje pan Grass, totiž kulantní nabídka, že se podělíme půl na půl, nebude nejspíš pro bandity příliš atraktivní.

A konečně představa, že teroristy plodí bída třetího světa, a že když tu bídu vyléčíme, teroristů nebude, je velmi málo přesvědčivá. Většina účastníků útoku z 11. září byli zhýčkaní synáčkové z bohatých saudskoarabských rodin. Není to spíš tak, že kdo chce dělat zrůdná zvěrstva, nějakou tu bídu coby motiv si vždycky najde? Lidé jsou přece svobodní, a z toho, co jim bylo dáno do vínku, mohou stvořit věci dobré i zlé: podle své invence, morálky a inteligence.

Zásadní problém je ovšem v tom, jak pan Grass vykládá nedávnou minulost. Jemu se před dvanácti lety zhroutil „socialismus“, který tvořil jakousi alternativu k neoliberálnímu kapitalismu. Nám ve středovýchodní Evropě se před dvanácti lety zhroutilo ruské koloniální impérium s jeho směšnou a nelidskou orientální pseudonáboženskou ideologií. Pan Grass mohl v pohodlí tehdejšího Západního Německa teoretizovat o tom, v čem se Západ může „socialismem“ inspirovat (čeští intelektuálové to v letech 1945-8 taky hojně dělali, ale protože neměli ve své vlasti rozmístěné americké jednotky, skončili záhy v tlamě rudého krokodýla). To, co pro něho bylo jakýmsi zajímavým korektivem prohnilého západního světa, bylo pro nás živoucím zlým snem, uprostřed něhož jsme denodenně vegetovali a z něhož nebylo úniku. Těžko si můžeme rozumět.

Pan Grass se obává, že vákuum, které ve světě vzniklo tím, jak se zhroutil „socialistický“ korektiv, by mohlo zrodit nějakou novou formu fašismu, jakou si dnes ještě neumíme představit. Myslím, že nemusíme chodit tak daleko a strašit se přímo fašismem. Jako aktuální nebezpečí stačí kapitulantské a alibistické teorie německých salonních sociálních reformátorů všehomíra a politika kancléře Schrödera, která z nich vyvozuje praktické důsledky.

4. ledna 2003