ARCHIV

Černé duše v politice

Milí čtenáři, úvaha, kterou si právě hodláte přečíst, není žádným planým moralizováním. Nejde o duše obtížené politickými hříchy, ale o zvláštní formu politického bytí. K jejím průkopníkům patří brněnská ČSSD: ukázalo se, že část jejího členstva jsou virtuální osobnosti typu Lajose Bácse. Brněnským socialistům z nich sice neplyne takový užitek jako ODS ze záhrobního sponzora, ale nevadí: ať neprší, jen když kape.

ČSSD prokázala smysl pro politický pragmatismus. Se živými, fyzicky existujícími členy bývají totiž jenom potíže. Občas mají na tu či onu věc vlastní názory. Je nutno je buď namáhavě přesvědčovat nebo jinak zmáknout, přičemž k tomu „jinak“ politickým stranám v postkomunistickém polosvětě většinou chybí prostředky, jak finanční, tak donucovací. Fyzičtí členové si dělají, co je napadne, někdy se – ta hrůza – pokusí své dobré vedení nevděčně svrhnout a jsou případy, že se jim to dokonce povede. Černé duše jsou mírné jako beránci, svého vedení si váží, bezvýhradně ho podporují a kritizují je jen tehdy, jsou-li k tomu přímo vyzváni. Strana s virtuálním členstvem pak na veřejnost působí harmonicky a její odpovědní funkcionáři mají, jak se u nás kdysi s oblibou říkalo, „klid ke tvořivé práci“.

S černými dušemi souvisí i otázka politické legitimity. Václav Klaus se před nedávnem v jednom rozhovoru pro Právo vyjádřil s rozhořčením o kriticích, které nikdo nevolil a nepověřil. Nemá si co stěžovat, stal se obětí vlastní politické chyby: opatřil si kdysi neuváženě stranu fyzickým členstvem a teď se před ním musí bránit. Oč lépe jsou na tom brněnští sociální demokraté! Ale ani pro dosluhujícího předsedu ODS není ještě vše ztraceno. Jeho úvahu je třeba dotáhnout do důsledků: aby bylo jasné, že členstvo má mandát své vedení kritizovat, mělo by i ono být voleno. Kým? Nejspíš právě vedením. Vedení se sejde a zvolí si členy, kteří pak vědí, že mají právo kritiky. Členy podle vlastního uvážení skutečné, virtuální, nebo nejlépe směs obojího. Poměr si vedení namíchá dle dosavadních zkušeností a potřeb.

A je možné jít ještě dál: jaký mandát mají vůbec voliči, zvláště k tomu, aby volili místo naší strany její konkurenci? Otázka po mandátu by odpadla, pokud by i voličstvo samo bylo voleno. Poté, co si vedení zvolí členstvo, obojí společně zvolí své voliče. Zase skutečné, virtuální nebo nejraději obojí. Tak bychom vstoupili do jiného politického vesmíru, ovládaného dokonalou legitimitou. Mám jen jedinou pochybnost: zda jsme v něm totiž už někdy náhodou nebyli.

3. listopadu 2002