ARCHIV

Směle vstříc nedozírným následkům

Hned po volbách do Poslanecké sněmovny před dvěma roky bylo zjevné, že nová koalice nebude mít na růžích ustláno. Disponovala v PS pouze nejtěsnější většinou. Její složení bylo velmi různorodé. Nejsilnější strana, sociální demokracie, získala ve vládě absolutní většinu, takže byla neustále vystavena pokušení své menší (a v mnohém programově odlišné) partnery válcovat. Přitom sama nebyla vnitřně příliš stabilní a dalo se očekávat, že ve chvílích neúspěchu se latentní rozpory dostanou na světlo. Proti nevyrovnané koalici stály od počátku dvě silné stabilní opoziční strany, schopné odčerpávat jí preference zprava i zleva. Spolehnout se mohla jen na podporu prezidenta, z jehož iniciativy vlastně vznikla – jenže prezident přestal být prezidentem a koalici se nepodařilo zabránit tomu, aby se této funkce ujal její mazaný a politicky obratný úhlavní nepřítel.

Je zjevné, že taková situace klade velké nároky na politického lídra takového poměrně nestandardního uskupení. Vladimír Špidla prokázal zatím z potřebných vlastností pouze jedinou: totiž neohroženost. Zdá se, že nemá zpětné vazby toho typu, jaké se vyvíjejí u dětí poté, co si poprvé sáhnou na rozpálenou plotnu. Jeho výroky z poslední doby o tom podávají jasné svědectví: odchod dvou poslanců z US-DEU a problematizace vládní většiny neznamená nic mimořádného. Poradíme si s čímkoli, co přijde. Jsme připraveni naplnit svou úlohu v jakémkoli uspořádání.

Zejména poslední teze zní přímo hrozivě a je zapotřebí se u ní zastavit. Politickou úlohu je možné plnit jen v určitém uspořádání. Platí to o každé úloze kromě té, která není přesně definována a nepřesahuje zájem „být u toho“. Taková úloha ovšem nemá žádný smysl. Přesně definovaná politická úloha se mimo jiné vyznačuje i tím, že má svůj začátek a svůj konec. Ať chceme či nechceme, jednou přijde chvíle, kdy nezbývá, než si říci: za těchto okolností to už nejde. Politické úlohy, které mají smysl, jsou smrtelné stejně jako my sami.

Tuto prostou skutečnost česká politická scéna ignoruje. Hemží se to na ní politickými subjekty a „osobnostmi“, které dávno přežily svou smrt. Připomíná ples upírů. Unie svobody se od počátku rozhoduje, zda v koalici setrvat nebo odejít. Mezitím umřela a její vedení si toho zatím nevšimlo. Předseda Mareš podobně jako Špidla prohlašuje, že se nic neděje, a má vlastně pravdu: být mrtvým spočívá v tom, že se už nic neděje.

Standardní kulisu tomuto neumění umřít tvoří vyhrožování nedozírnými následky. Máme s ním historické zkušenosti z období bezprostředně po ruské okupaci v roce 1968. Nedozírným následkům je třeba všemi silami bránit. Během bránění se nedozírným následkům se nedozírné následky dostavují. Tím, jak koalice brání svému pádu, protože by to znamenalo posílení komunistů, komunisté neustále sílí. Zároveň roste uvnitř sociální demokracie počet těch, kteří jsou ochotni s nimi spolupracovat. ČSSD ztrácí voliče, které kdysi svou agresivní populistickou rétorikou přetáhl Miloš Zeman. Žádné nové, jiné za ně nezískává. Zdá se, že do ODS nepřejdou jen rozprášené voličské pluky US-DEU, ale i někteří generálové z vyšších pater stranické hierarchie.

Člověk by měl být realistou. Nemá smysl si namlouvat, že to, co přijde po této koalici, nebude v mnoha ohledech horší než to, co bylo dosud. Hrozivá vidina systému dvou politických stran – ODS a KSČM – se zase o něco přiblížila. Nicméně: nedozírné následky, které by se dostavily nyní, jsou přece jen o dost méně nedozírnější než ty, které přijdou, pokud agonie této vlády a koalice potrvá až do příštích řádných voleb.

Mladá fronta Dnes 9. března 2004