ARCHIV

Jak nezakládat politickou stranu

Poslanec Vrbík s expředsedkyní US-DEU Marvanovou chtějí zakládat novou politickou stranu. Není divu, jejich původní se změnila v nepojízdný vrak a je jen otázkou času, kdy půjde pod hladinu. Vytvořit v zaběhaném politickém prostředí nový politický subjekt je sice krajně obtížné, ale nějaký prostor by tu přece jen mohl být, zejména pokud se u nás v budoucnu uplatní systém dvou stran (ODS a KSČM), nanejvýš ještě provázených nepříliš významnými satelity.

Není věcí politického komentátora udílet hraběcí rady, jak by taková nová strana měla vypadat: kdo to ví, ať ji dělá. Zato je snad dovoleno na základě dosavadních špatných zkušeností říci, jak taková strana vypadat nemůže, pokud chce vůbec vzniknout a nějakou nezanedbatelnou dobu existovat.

Polistopadový vývoj je mimo jiné i přehlídkou zmařených politických šancí. Vzniklo tak obrovské politické vrakoviště, second hand dosud nevyhaslých politických ambicí. Patří sem strany jako Cesta změny, Naděje, ODA, čím dál tím víc i Evropští demokraté a nyní se sem střemhlav řítí také US-DEU. Jakýkoli pokus vytvořit z tohoto šrotu pojízdný politický vehikl (zdá se, že na to pomýšlejí i Vrbík s Marvanovou) je předem odsouzen k nezdaru. Nezaměstnaní z politického trhu práce, generálové z prohraných bitev, jejichž vojsko, bylo-li kdy nějaké, se dávno rozuteklo, tu nabízejí schopnosti, které neprokázali, a neukojitelnou ctižádost, díky níž jsou navzájem „nekompatibilní“. Je iluze si myslit, že to, co se z nich uplácá, bude na sebe nabalovat sympatizanty jako sněhová koule. Naopak, bude se to jen štěpit a rozpadat.

Z přelomu let 1989-1990, z doby prvotní akumulace politického kapitálu, kdy se politické funkce udělovaly jako léna, politické strany zatím až na výjimky neexistovaly a jejich zárodky vznikaly jako družiny kolem obdarovaných dvořanů (tak vznikla i ODS!), přežívá iluze, že základním a dostačujícím předpokladem úspěšné strany je získání pozic v politické špičce, to ostatní se už nějak poddá. Toto období už dávno skončilo a zmíněný předpoklad se vůbec nenaplnil. Dodnes však přežívá představa o zázračné moci Václava Havla coby iniciátora a ideového mecenáše nových politických uskupení. Představa, že by se nový politický subjekt pokusil stát na vlastních nohou, byla považována za nereálnou. Přitom pravý opak byl pravdou.

Protože všechny tyto strany vznikaly zároveň jako pokus o protiváhu ke Klausově ODS, pokoušely se dělat všechno naopak. O fascinaci protivníkem svědčí nesmyslná nic neříkající hesla jako „normální je nelhat“ (vlastně nic než reklamní označení oponenta za lháře a zprostředkovaně sama sebe za vzor pravdomluvnosti). Od hlavního – a málo úspěšného - Klausova konkurenta Havla převzaly nesmyslné anarchistické představy o politice, zejména o úloze tzv. občanské společnosti, která má vyvažovat problematický vliv politických stran – jakási pozdní varianta „nepolitické politiky“. Ani to se ještě nikdy nikomu nevyplatilo: vznikaly politické rachejtle, které nadělaly na chvíli hodně světla a hluku, přitáhly řadu čumilů, ale za pár týdnů, nanejvýš měsíců už o nich nikdo nevěděl.

A konečně je třeba zmínit zarputilou hrůzu před „kontroverzními“ tématy. Klasickým příkladem je Petr Pithart: kdysi se spustil se sudetskými Němci, novináři ho tím trápí a on se kroutí jako žížala. Pohled na člověka, který ze strachu o svou politickou kariéru zatlouká a odvolává, je málo impozantní a nevzbuzuje důvěru. Přihlásit se ke kontroverznímu názoru a stát si na něm je projev politické odvahy. Politik tím dává najevo, že nepovažuje veřejnost za sbor pitomečků, kterým je třeba věšet bulíky na nos, ale za lidi, kterým je třeba důvěřovat, že snesou čas od času i nepříjemnou pravdu. Politika se bez manipulace neobejde, ale na pouhé manipulaci stát nemůže.

Nevím, jak by měla vypadat strana, která by se v dnešní nepřehledné situaci dokázala uplatnit. Ale strana, která s veřejností nepočítá a nanejvýš se ji pokouší chlácholit jako mimino, skončí tam, odkud vzešla – na politickém vrakovišti, o němž tu byla řeč.

7. března 2004