ARCHIV

Nový antisemitismus

Hranice mezi tolerancí a zbabělostí může být plynulá. Když se před několika lety v Holandsku muslimové pohoršovali nad operou, v níž byl podle jejich názoru vylíčen islám jako něco opovrženíhodného, stáhli provozovatelé operu ohleduplně z programu. A když muslimové bez obalu prohlásili, že nebudou vždy respektovat právo a pořádek, protože k tomu pod židovským starostou nemají žádný důvod, část liberální veřejnosti přes to s pochopením přešla… Narazily tu na sebe dvě věci, které jsou otevřené společnosti drahé: vstřícnost vůči cizincům a závazek nedat už nikdy prostor antisemitismu…

Tam, kde se hovoří o multikulturní otevřenosti a o rovnocennosti všech kultur, je často ve hře i pocit viny: na pozadí koloniální minulosti Západu se každý cizinec hned jeví jako archetyp oběti, jemuž je třeba něco vynahradit. Cizinec je stále dobrý cizinec – a když dělá něco zlého, musíme pro to mít pochopení.

Pocit tohoto závazku je hluboce zakořeněn – kupodivu hlouběji než závazek vystoupit proti každé formě antisemitismu. Když se v lednu 2000 konala v Stockholmu za účasti padesáti států velká konference o holocaustu, zdálo se, že je to oficielní završení vývoje, který byl ve společenstvích Evropy po desetiletí poháněn intelektuálními elitami… Kontinent, z něhož vzešlo světlo osvícenství, stvořil zároveň barbarské temno: dopustil se genocidy na evropských židech. Sdružení evropských států v Evropskou unii by teď měl mít svůj duchovní základ v „už nikdy“ a v odmítnutí starých nepřátelství mezi státy kontinentu.

… tento konsensus není mimo oblast okázalých projevů vůbec závazný. Když před nedávnem uspořádala EU spolu se dvěma židovskými organizacemi v Bruselu velkou konferenci proti antisemitismu, snažil se předseda EK Prodi ze všech sil zařadit boj proti antisemitismu pod nadřazený boj proti rasismu a xenofobii. A docela s tím souznělo i to, že praktické nepřátelství vůči židům, které dnes chovají muslimové – třeba ve Francii nebo v Belgii - jen letmo zmínil. Je zahanbující, že zůstalo skoro bez výjimky jen na židovských řečnících, aby pojmenovali tuto nejmasivnější a nejhrozivější formu antisemitismu…

Ne že by předvčerejší antisemitismus úplně vymizel: má své přeživší, je bezpochyby předáván dál – nejen v neonacistickém prostředí – a nachází své přívržence. Přibylo k němu však nepřátelství vůči židům, které se živí z jiných zdrojů a představuje dnes větší nebezpečí. Starý antisemitismus, který byl zplozen a odchován v Evropě, měl jako obraz nepřítele žida jako člověka bez domova, nezakořeněného, kosmopolitu. Nový antisemitismus sice toto pojetí přejal v tom smyslu, že židy má za všudypřítomné (a přece neuchopitelné). Ale obrací se kromě toho, a vlastně hlavně, proti židům, kteří své místo nalezli a v tomto místě jsou silní. Obrací se proti státu Izrael.

Byla to migrace, která učinila z tohoto nového nepřátelství vůči židům v Evropě policejní problém. Stát Izrael, založený na historickém území, znamená skutečně trvalou provokaci. Jako – celkem a přese vše – prosperující ostrov Západu na Blízkém východě předvádí denně svým příkladem obyvatelstvu regionu, že jejich – zpravidla nelegitimované – režimy nejsou schopny pořádku, spolehlivosti a vzestupu. Nenávist k úspěšnému Izraeli, jejíž druhou tváří je nenávist k sobě samým, připutovala do Evropy s migranty ze středozemního prostoru, především z Maghrebu.

To by snad ještě nebylo zvlášť nebezpečné, kdyby lidé v Evropě byli zajedno v tom, že právo na existenci Izraele musí být nedotknutelné – také proto, že tento stát je pendant Evropy v nepřátelském okolí a proto si zaslouží péče. Ale tato shoda už,jak se zdá, není stabilní a je ohrožena nejen zvenčí, migranty, ale i zevnitř, v neposlední řadě zleva. Kritici globalizace ze sítě „attac“ sáhli k antiizraelským výpadům a ani v pravém středu to nutně nevypadá lépe… Ruku v ruce s tím, jak se nacionální socialismus nevyhnutelně stává historií, čemuž se liberální inteligence tak dlouho bránila, by mohlo v evropských očích právo Izraele na existenci ztratit na samozřejmosti. Založeny víc na pocitu viny než na radosti z úspěšného experimentu jménem Izrael stojí sympatie k státu Izrael na vratkých základech.

Thomas Schmid, Frankfurter Allgemeine Zeitung 27. února 2004