ARCHIV

Tři domy

Jak plyne čas, ubývá biologických druhů. Snižuje se i počet příjmení. To jsou však méně podstatné jevy než ten, který chci zmínit. Jak plyne čas, zmenšuje se i množství duchovních sil, které opravdu podstatným způsobem ovlivňují tento svět.

Ano, buddhismus nebo hinduismus mají velký počet vyznavačů – počítají se na stamiliony. Hybnými silami současného světa však zůstaly síly tři: západní sekulární humanismus, islám, a židokřesťanská tradice.

Není bez zajímavosti, že západní liberalismus i islám nějak z křesťanství vyšly a podstatným způsobem s ním souvisí, byť se postavily proti němu a teď vystupují jako jeho úhlavní nepřátelé.

Místo „židokřesťanská tradice“ budu nadále mluvit o křesťanství, byť si uvě-domuji, že je to nebezpečné zjednodušení a pro některé lidi to může být zavádějící. Mnozí lidé, zejména ti, kteří křesťanství vlastně neznají, mají dojem, že Evropa je „křesťanská oblast“. Myslí si to rozhodně muslimové, ale myslí si to i mnozí Evropa-né, spíše ti, kteří vyznávají západní liberalismus a netuší, co vlastně podstatou křes-ťanství je. Budu v tomto článku mluvit o „domech“ – Islám totiž sám sebe označuje jako „dům Islámu“; analogicky tedy „dům křesťanství“ a „dům sekulárního humanis-mu“, A řeknu tedy hned na počátku, že v Evropě (zatím) vládne sekulární humanis-mus.

Teď se na to podíváme z jiné stránky.

Křesťanství vyznává Boha, který je dobrý. Sekulární liberalismus a humanis-mus tvrdí, že žádný Bůh není. A islám vyznává falešného boha.

Ač to sekulární humanisté neradi slyší, člověk má hlubokou potřebu něco (ne-bo ještě spíše někoho) uctívat. A má v podstatě jen dvě možnosti: Boha nebo modlu. Nebo, řečeno jinak: pravého Boha nebo falešného boha.

Češi jsou snad nejateističtějším národem na světě. A přece volali na zaplně-ném náměstí: „Hašek je bůh!“ Češi jsou ateisté, ale i ateisté mají vnitřní potřebu ně-co (nebo někoho) uctívat. Nevěříte? Nesouhlasíte? Jděte se podívat, až příště na Strahov nebo na Letnou přijedou Rolling Stones nebo někdo podobný.

Kromě potřeby někoho uctívat je v člověku ještě jiná tendence: být sám sobě bohem. Sám určovat, co je správné a co ne. To byla podstata prvotního hříchu. A to je podstata sekulárního humanismu.

V „domě“ sekulárního humanismu si mohou lidé v Parlamentu (nebo případně i v lidovém referendu, kdyby to někdo hnal do krajnosti) odhlasovat, odkdy je člověk člověkem. To není možné ani v křesťanství, ani v islámu.

Sekulární humanismus potřebu uctívání sice popírá, ale v jeho „domě“, tedy v oblasti jeho nadvlády, uctívání probíhá. Islám uctívá boha nepokrytě. Ale boha fa-lešného.

Skutečný Bůh nežádá smrt nikoho, ale posílá na smrt svého Syna, aby vykoupil hříšné lidstvo. Falešný bůh vede své uctívače k tomu, aby zabíjeli kdekoho.

I po 11. září několikrát i v našich médiích zaznělo tvrzení, že „islám je nejtole-rantnější náboženství na světě“. Ano, vyznavačům falešného boha je dovoleno nepo-krytě lhát, a těm, kdo dosud bezpečně bydlí v domě sekulárního humanismu, zatajo-vat skutečnost, že když někdo chce konvertovat od islámu ke křesťanství (nebo k čemukoliv jinému), musí být zabit.

Několik hlasů tvrdilo po 11. září, že terorismus je neslučitelný s podstatou is-lámu. Zajímavější než tato prohlášení však byla jiná skutečnost: obrovské vzedmutí horlivých modliteb v mešitách snad celého světa.

Čím je dáno, že islám je přitažlivý i pro ty, kdo bydlí v domě sekulárního hu-manismu? V západní Evropě i v Americe rostou mešity jako houby po dešti. Čechám a Moravě se to zatím vyhýbá; zanedlouho si řekneme, proč. Ale rozhodně by nás to nemělo ukolébat.

Ty mešity nerostou jen pro přistěhovalce z arabských zemí. Islám je na postu-pu v řadě oblastí světa, Evropu a severní Ameriku nevyjímaje.

Sekulární humanismus se zdá mít obrovskou sílu. V současnosti má nepochyb-ně dům sekulárního humanismu nesmírnou technologickou převahu.

Nicméně z dlouhodobého hlediska musí sekulární humanismus souboj s křesťanstvím nebo s islámem prohrát. Dlouhodobě otázka nezní, který z tří domů nakonec převáží. Jeden nepřeváží určitě. Otázka zní, kterému z dvou zbývajících do-mů podlehne.

Proč musí prohrát?

Protože některé základní touhy a potřeby člověka není schopen naplnit. Seku-lární humanismus může ledaskomu „vyhovovat“, ale nikdo za něj nepůjde na smrt. Nejvyšší – a v podstatě jedinou – hodnotou sekulárního humanismu je tolerance. To-lerance nikoli ve smyslu, v němž bylo toto slovo používáno ještě v devatenáctém sto-letí, nýbrž ve smyslu přesvědčení, že vlastně žádná pravda není, a všechna tvrzení a všechna přesvědčení mají v podstatě stejnou hodnotu. A tudíž žádnou.

Přesvědčení o nějaké pravdě je pro sekulárního humanistu tím největším hří-chem a největším nebezpečím. Proč považuje většina obyvatel domu sekulárního humanismu (západní Evropa) Izrael za největší nebezpečí pro mír? Protože tuší, že Izrael nebude nikdy tolerován, a nastoluje před nás chtě nechtě otázku pravdy a spravedlnosti. A tuto otázku sekulární humanismus odmítá. Proto se i západoevrop-ští politici stále snaží tvářit, že na Blízkém Východě jde o svár dvou rovnomocných sil, proto pěstují „vyváženou“ politiku, která se k demokratovi snaží chovat stejně jako k teroristovi.

Sekulární humanismus může islámu do jisté míry vyhovovat, byť ho nenávidí. Ostatně, většina muslimů nesmýšlí o Evropě jako o „domu sekulárního humanismu“, ale mylně jako o „domu křesťanství“.

Mnoho křesťanů (a mám teď na mysli vyznávající křesťany, ne křesťany no-minální) žije v určité naději, že jako padl komunismus, padne i islám. Uvažme však jedno: komunismus byl ošklivým dítětem sekulárního humanismu a komunistická ide-ologie existovala sotva století. Islám je ze zcela jiného kořene a existuje patnáct set let. Za komunismus už nikdo nebyl ochoten umírat; proto musel komunismus pad-nout. Za Alláha chodí na smrt lidí stále více. Nebo si dovedete představit sebevražed-né atentátníky motivované komunistickou ideologií? Ne, islám je zcela jiný protivník, než byl komunismus.

Sekulární humanismus nechává člověka prázdného. „Pravda je všechno, a tu-díž není pravda nic.“ Ztratila se víra, naděje i láska; zbyla jen tolerance. Tolerance ke všemu, jen ne k přesvědčení, že je tu pravý Bůh, který je hoden našeho uctívání. A protože nikdo nevěří v absolutní pravdu, všichni lžou. Každý má svou „plovoucí eti-ku“. Nedávno nám to předvedl David Rath.

To prázdno v člověku ale zůstává a neodbytně se ozývá. Opustili jsme víru, a objali jsme pověru. Snad nikdy nekvetly nejrůznější formy okultismu tolik, jako ny-ní. „Nevěřím ničemu, na co si nemohu sáhnout.“ Kolikrát jsem tu větu slyšel! Jaké touhy pak uspokojují, jaká prázdná místa zaplňují Harry Potter, Hvězdné války, Mat-rixy a podobné fenomény? Že by nám stačila skutečnost? Kdekdo se z ní přece snaží uniknout pomocí drog a nejrůznějších fantazií.

Liberální křesťané se snažili přizpůsobit světu. To ostatně není příliš těžké – stačí opustit biblické principy; jde to skoro samo. Nebo se učinit světu srozumitelnější – nicméně o to svět, jak je vidět, vůbec nestojí: hledá věci tajemné a nesrozumitelné.

A tak lidé, alespoň někteří, hledají odpovědi. Mnozí spíše podvědomě než vě-domě. Co vede osmnáctileté americké mladíky, vyrostlé v sekulárně humanistických rodinách, aby si dali tu velmi nejednoduchou práci a odjeli do Afghánistánu, kde se dali do služeb Al-Kajdy? Že je jich málo? Zatím!

Sekulárně humanistická společnost mnohým „vyhovuje“, ale nikdo ji nemiluje. Milovat můžete člověka. Ale také Boha. Teď jde o to, kterého. Toho pravého, nebo toho falešného?

Když ale někdo něco nemiluje, těžko za to položí život. Pokud dojde k vojen-ské konfrontaci, nesmírná technologická převaha nemusí stačit. Jsou určité duchovní skutečnosti, které jsou velice mocné, a které sekulární humanismus se svým omeze-ným zorným úhlem nevidí. Dám příklad: Západní Německo nalilo do bývalé NDR přes tisíc miliard (!) marek, a stejně se tam řeší skoro stejné problémy jako v postkomu-nistickém Česku nebo Slovensku, kde tento penězotok vůbec nebyl. Jsou prostě sku-tečnosti, na které technologie a peníze nestačí.

Islám zatím Čechy míjí. Zatím. Dokonce se mi zdá, že pokud muslimové přije-dou do Čech, většinou ztratí svůj étos, který si při přistěhování dejme tomu do Fran-cie či Anglie ponechají. V Čechách je totiž těžké být přesvědčen o čemkoli. Proto se tu sekulárnímu humanismu, který žádné přesvědčení nevyžaduje, tolik daří, a naopak křesťanství a islámu tolik nedaří. Nicméně prázdnota, kterou ve společnosti sekulární humanismus vytváří, rychlý rozpad všech hodnot (dokumentovaný např. rozpadem rodiny a nefunkčním soudnictvím – nemylme se, to není nedostatek legislativy!), mů-že způsobit, že procesy, které v západní Evropě trvají desetiletí, u nás proběhnou ráz naráz. Ostatně, přechod Čechů ke světonázoru, převládajícímu v liberální části Ame-riky, tedy k jakési směsi materialismu a různých prvků New Age, trval snad pouhé tři roky! Čtyřicet let komunismu působilo spíše jako katalyzátor této proměny než jako její brzda.

Jsem vyznavačem Hospodinovým. Věřím, že existuje absolutní pravda. Věřím, že Kristus dává lidem hodnotu. Proto je za co umírat. Píšu to na závěr toho článku jen proto, aby bylo jasné, že situaci sice vidím jako vážnou a nebezpečnou, nikoli však beznadějnou. Vím, že zastáncům sekulárního humanismu (nikoli vyznavačům – vyznavače sekulární humanismus pochopitelně nemá) teď připadám jako potrhlý pro-rok, eventuelně tmář. (Ano, to je takový pěkný výraz pro ty, kdo vyznávají Světlo.) Ale vím, o čem mluvím, a vím, že věci se budou měnit v řádu maximálně desetiletí, nikoli staletí.

Dan Drápal (převzato s laskavým souhlasem autora z časopisu „Konzervativní listí“)