ARCHIV

Svědectví o převratu před převratem

Únor 1948 nebyl ani bleskem s čistého nebe, ani selháním jednoho jediného státníka. V poválečném Československu bychom marně hledali síly schopné vzdorovat nástupu totality, třebaže jsme samozřejmě vystaveni neustálému pokušení prohlásit: „Byli zde lidé ochotní bránit demokracii, ale prezident je v rozhodující chvíli nechal na holičkách.“ Nebyli, alespoň ne mezi politiky. A nebyla zde ani úcta k zásadám, bez nichž je zachování svobody nemyslitelné.

Dostatečně výmluvná je v tomto ohledu knížka tehdejšího poslance Oty Hory, nazvaná Svědectví o puči[1]. Autor vzpomíná, jak se v květnu 1945 po příjezdu košické vlády od některých ministrů dověděl, „že jsou povoleny určité strany a to komunistická, sociálně demokratická, národně socialistická, lidová a slovenská strana demokratická, ale nikoli strana agrární, živnostenská, národní demokracie.“ Mezi slovy „povoleny“ a „určité“ až nepříjemně schází varovné „jen“, nejspíš proto, že Hora osobně v tom žádné varování nezahlédl. Za to se po obdržení této informace ihned spojil se synem bývalého agrárního poslance J. Škvorem a oba dospěli k závěru, že „pro venkovskou (bývalou agrární) mládež je program národně socialistické mládeže nejpřijatelnější.“ Nepřekvapí, že sám Hora byl – národní socialista. Pokud jde o Škvora, jeho mimořádný vliv na vesnickou mládež se pak projevil „v rostoucím počtu našich organizací na venkově“.

Horova reakce na faktickou likvidaci demokracie je opravdu příznačná: vůbec nebije na poplach, vůbec nekřičí, že takováto redukce počtu politických stran je zcela nepřípustná. V první řadě jej zajímá, zda by z toho jeho vlastní strana nakonec nemohla mít prospěch. Pozoruhodné je, že Ota Hora byl mezi našimi politiky jedním z nejdůslednějších obránců demokracie. Jak lhostejná musela pak být těm ostatním!

Příznačná je rovněž šest let stará polemika Jaroslava Valenty (Orientace, 30. 5. 1998) s Janem Cholínským (http://full.nkp.cz/nkdb/view/mkdoc.asp?p1=LN19980523000001), která dosvědčuje, že osudné poválečné události v nás dodnes neprobudily větší citlivost k porušování těch nejzákladnějších pravidel. Cholínský tehdy připomněl, že strany, které na sklonku války samy sebe prohlásily za jediné povolené, získaly v předchozích svobodných volbách dohromady jen necelých čtyřicet procent hlasů, a jednoznačně odmítl názor, že by předúnorové Československo bylo demokratickým státem. Valenta ve své reakci sice připustil, že „formální demokracie byla omezena např. zákazem některých předválečných stran“, nic tak strašného na tom ovšem neshledal, už jen proto, že „veřejnost zjednodušení stranického systému přijala kladně: přebujelost stran patřila k obecně uznávaným slabinám První republiky.“ Nad takovou úvahou zůstává rozum stát. Tehdy přece vůbec nešlo o to, že by byly zakázány „některé strany“; zakázány byly úplně všechny krom oněch pěti vyvolených.

„Přebujelost stran“ je zajisté veliký nešvar, a snížení jejich počtu je více než žádoucí. Je ovšem velký rozdíl, zda počet parlamentních stran zredukujeme pomocí obecného pravidla (například stanovením minimální voličské podpory, kterou musí strana obdržet, aby získala zastoupení ve sněmovně), nebo zda některé strany řeknou: od zítřka jen my a nikdo jiný. Druhý postup je mimořádně cynický, a skutečnost, že jej zdejší společnost přijala bez větších protestů, ba dokonce „kladně“, nevypovídá o naší politické kultuře nic dobrého. Omlouvat takovéto nečestné prostředky jakkoli chvalitebnými cíli je stručně řečeno nehorázné. A pokud někdo dokázal ještě před šesti lety publikovat podobný názor bez obav, že se totálně znemožní, znamená to, že ani dnes na tom nejsme výrazně lépe než po skončení války.

Únorový puč můžeme sledovat po dnech, po hodinách a třeba i po minutách, z dostatečného odstupu je však zjevné, že v únoru 1948 byli hozeni přes palubu ti, kteří tam tři roky před tím naházeli jiné.

Z „únorových událostí“ je možné vyvodit jedno velmi banální ponaučení: pro zachování svobody je nezbytné, abychom dokázali rozlišit obecné pravidlo od účelového opatření. Mluvit o odstranění opozice jako o „omezení formální demokracie“ znamená pokládat opozici za jakousi formalitu, kterou můžeme při nejhorším oželet. Se svobodnou opozicí však demokracie stojí a padá; zanikne-li jedna, zanikne druhá se zpožděním téměř nepostřehnutelným.

[1]Ota Hore: Svědectví o puči, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1978
též Ota Hora, Svědectví o puči, Melantrich, Praha 1991

Martin Vrba